2°C
"Mívám dodnes noční můry. Přitom je to už osmnáct let,“ vzpomíná paní Zdena z vesnice nedaleko Kladna. V osudný den pekla kuře a vařila bramborovou kaši. „Spěchala jsem, měla přijít na návštěvu mamka a ráno jsme se chytli s manželem. Malý pobíhal kolem mě. Škrábalo mě v krku, postavila jsem vodu na čaj do varné konvice. Naneštěstí jsem chtěla dolít vodu i k bramborám, a tak jsem ji naplnila až po okraj. Lukášek, jak ručkoval kolem pultu, nějak vzal za šňůru od té konve a vařící vodu na sebe vylil. Vůbec nechápu, jak jsem zvládla zavolat záchranku.
Malý byl v bezvědomí a já věděla, že když budu zmatkovat, umře. Bydlíme u Kladna, takže přiletěla helikoptéra a přepravila ho do popáleninového centra ve vinohradské nemocnici.“
Můžu za to já
Chlapce lékaři uvedli do umělého spánku, aby netrpěl bolestmi. Popáleniny druhého a třetího stupně měl na šedesáti procentech těla. „Život syna visel na vlásku, ale věřte, že můj taky. Prášky na uklidnění jsem brala pomalu po hrstech, nejedla jsem, nespala… Viděli jsme ho jen přes sklo, musel být v naprosto sterilním prostředí. První dny jsem vůbec neměla vůli žít, protože lékaři moc optimističtí nebyli a já, zbabělá, jsem nedokázala pokračovat s tak nesnesitelným pocitem viny. Ano, byla to nehoda, ale mně to nikdo nevymluvil. Tak jsem se pokusila o sebevraždu. Dnes říkám: naštěstí to nevyšlo,“ líčí tragické chvíle Zdena. Po dvoutýdenním pobytu na psychiatrii ji pustili domů. „Okamžitě jsem jela za synem. Jeho doktor mi hned řekl, že mě malý bude moc potřebovat, že to prostě musím zvládnout, že on se na rozdíl ode mě drží dobře.“
Jako akumulátor
Slova lékaře paní Zdenu doslova znovu nastartovala. Lukáška čekala jedna operace za druhou, ale všechno zvládal překvapivě dobře. „Upnula jsem se na myšlenku, že jsem na něj napojená a předávám mu svou energii jako nějaký akumulátor. Jsem si jistá, že mu to pomáhalo. Po dvaadvaceti operacích, které prodělal, je z něj dnes prakticky normální mladý muž, jen má nějaké jizvy,“ říká paní Zdena.
Fajn život
Lukáš měl štěstí v neštěstí v tom, že mu vařící voda nezničila obličej. Jeho jizvy, dnes zahojené, skoro nejsou vidět. „Doktoři, kteří pracují na Vinohradech v popáleninovém centru, jsou neuvěřitelní kouzelníci. To, co oni dokážou, je opravdu fantastické. Mému synovi nejenže zachránili život, ale navíc mu ho zachránili kvalitně, není to žádný poznamenaný mrzák,“ dodává i po letech stále s obrovským dojetím paní Zdena. Lukáš dnes chodí na univerzitu, studuje chemii a dojíždí do Prahy. Právě má velkou lásku. Prostě normální, fajn život.
