Během pár měsíců jsem si zvykla být single a ani jsem nikde po mužích nepátrala. Až mě jednoho dne seznámila kamarádka Markéta s Martinem. V tu chvíli se mi podlomila kolena a jeho úsměv mi naprosto zatemnil mozek. Dlouho jsem nepotkala někoho natolik charizmatického. Ihned jsme se dali do řeči. Ocitla jsem se v jiném světě, kde neexistuje nic jiného, než my dva. Naprosté souznění duší.

Přemýšlela jsem, jak je možné, že takový úžasný a krásný chlap jako Martin může být sám. Fakt že je rozvedený a má syna ve střídavé péči mi jako vada na kráse rozhodně nepřišla. Naopak mi imponovalo, jak o malém rošťákovi Filipovi mluvil. To, co se ve mně rozeznělo, nebyly pouhé biologické hodiny, byl to hotový orloj! Nikdy bych nevěřila, jak sexy může být rozvedený táta malého kluka.

Daň za lásku

Po třech měsících jsem byla nucena sundat si růžové brýle. Veškerý společný čas jsme museli přizpůsobovat tomu, jestli má ten týden zrovna syna, nebo ne. Protože v tu chvíli byl jen s ním a já šla stranou. Na začátku mi ale přišlo, že to je daň, kterou jsem ochotna obětovat za ty krásné chvilky strávené s Martinem ve chvílích, kdy neměl kluka u sebe. Jenže tu a tam přišel den, kdy jeho bývalá žena potřebovala nutně Filípka pohlídat, takže jsem občas dostala košem i v „mém“ týdnu.

Nemohla jsem mu ale nic vyčítat. Přišlo mi ubohé žárlit na jeho vlastní pětileté dítě. Naštěstí dřív, než z toho začal být opravdový problém, mě s Filipem seznámil. Strávili jsme spolu příjemné odpoledne a já pak v noci přemítala o tom, jak by bylo fajn mít své dítě. Celou dobu jsem tedy byla v takovém polospánku, když jsem k ránu slyšela tiché našlapování v ložnici. Najednou se vedle mne svalil nějaký pytel. Otevřu oči, a tam Filip. Proboha, co mám dělat? Mám ho tu nechat ležet? Co vše si můžu k němu dovolit? Vždyť jsem pro něj cizí teta!

Raději jsem tedy probudila Martina, který Filípka odnesl zpátky do jeho pokojíčku. Jenže ten raubíř přišel takhle během noci ještě třikrát. Nakonec to přítel vzdal a nechal ho ležet mezi námi. Pro mne bylo neuvěřitelné, že celou dobu ležel na mé půlce postele a držel mě za ruku. Do rána jsem nezamhouřila oka. Podle Martina si mě malej hned zamiloval a jen co jsem odjela, ptal se, kde je ta teta, co tu byla večer, a kdy zase přijede.

Budoucnost neřeš a žij

Říkala jsem si, že teď tedy budu moct trávit s oběma více času, ale nic moc zásadního se nezměnilo. Sice jsem s nimi jezdila o víkendech na výlety, ale bylo vidět, že si Martin drží odstup a nechce mě k malému tolik připouštět. Když jsem se ho na to zeptala, řekl, že si prožil od žen spousty zklamání a nechce, aby je prožíval od malička i Filip. „Aha. A jak to plánuješ dál?“ vyletělo mi z pusy. Jeho odpověď „Nevím, uvidíme,“ mne vůbec neuklidnila. Spíš naopak.

Začali jsme tedy řešit naší budoucnost. A z Martina začali lítat takové věci, které kdybych byla tušila dříve, asi bych do takového vztahu nešla. „Jeden rozvod mne zruinoval, podruhé to zažít nechci,“ začal. „Nevím, jak to mezi námi bude. Proč to řešíš?“pokračoval. Každá další věta víc a víc přivírala dveře mé vidině společné budoucnosti. Nakonec jsme se dobrali k tomu, že v nejbližších pár letech další dítě neplánuje. Bál se, že by teď Filip nepochopil, proč má najednou u tatínka sourozence, když u maminky ho nemá.

Konec „rodiny na zkoušku“

Uvažovala jsem dlouho, jestli má cenu být s člověkem, se kterým se rozcházejí naše představy o budoucnosti. Má smysl užívat si, na nic nemyslet, a doufat, že se to jednou změní? Tomu jsem chtěla uvěřit. Jenže po roce vztahu jsem byla nucena dojít k závěru, že takhle to dál nepůjde. Pro Martina bude vždy na prvním místě Filip. Veškerý volný čas věnuje jemu, stejně jako většinu svých emocí. A já působím jen jako výplň v tom týdnu, kdy je bez malého a je mu samotnému smutno.

S těžkým srdcem jsem tedy musela opustit tu „rodinu na zkoušku“. Dodnes to s Martinem nemáme úplně vyřešené, ale ve výsledku je mi mnohem víc líto jeho, než sebe. Já jsem mladá a mám času dost. Ale Martinovi je čtyřicet, má malého syna, a jestli takto bude přistupovat ke všem vztahům, zůstane už navždy sám.

Vyzkoušela jsem si, jaké je to být macechou. A jsem docela ráda, že to bylo chvilkové. Za ten víc než rok, co jsem strávila s Martinem a pak i s Filipem, jsem mentálně zestárla. V tu chvíli mi to tak nepřišlo, ale teď si to uvědomuji a jsem ráda, že můžu řešit věci úměrné mému věku a starosti o pětileté dítě si ještě o pár let odložím.