Být ošklivé káčátko není nemoc, ale hezcí lidé to mají lehčí | Pro ženy | Blesk.cz

Být ošklivé káčátko není nemoc, ale hezcí lidé to mají lehčí

15. května 2014 | 15:30

Kyri Baker moc dobře ví, jaký je rozdíl mezi tím vypadat k světu, nebo být ošklivé káčátko. Když chodila na střední školu, byla pro všechny neviditelná. Ovšem dospěla a stala se z ní krásná labuť, kterou si nadbíhají. Jak to ovlivnilo její život a jaké mindráky si i přesto nese dál, to vám sama povypráví.

Můj vzhled se změnil dramaticky mezi střední a vysokou školou. Vlasy se mi uklidnily, pleť se vyčistila a konečně jsem dorostla do svého podivně vyčouhlého těla. Ve tvářích se mi ztratil dětský tuk a taky jsem se začala starat o své divoké obočí. Během mého dospívání jsem byla dost exot. Neměla jsem moc kamarádů a většinu času jsem trávila doma v pokojíčku a pracovala jsem na elektronických projektech, programování, brnkala na kytaru a hrála videohry.

Dnes si dělám doktorát z elektrického inženýrství na škole, která patří do top desítky v zemi. V jádru jsem pořád pěkný exot. Dřív jsem byla hodně společensky nemotorná a spousta lidí si myslela, že mám Aspergerův syndrom, který patří mezi autistické poruchy. Také jsem trpěla sociálními fobiemi, hlavně na střední škole, a to až tak moc, že mi každé ráno bylo špatně, když jsem si představila, všechny ty situace a lidi, kterým budu vystavena. Neměla jsem jediné šaty a kluci se o mě nezajímali. Moje první pusa padla až na vysoké.

Když jsem dospěla, začala jsem chodit do posilovny a začala jsem ve svém životě pociťovat změny, možná se to nikomu nebude zdát, ale pro mě to byl velký rozdíl.
1. Už jsem nebyla neviditelná. Lidé se na mě dívali, když jsem šla kolem a zaznamenali mou přítomnost. Bylo to hrozně zvláštní a zneklidňující.


2. Najednou nebyl problém v seznamování a ani jsem se nemusela moc snažit, abych našla kamarády. Přesto že jsem byla pořád divná a občas nepřátelská. Lidé mě začali zvát na párty a nabyla jsem dojmu, že bych na ně měla chodit, protože je to cool.


3. Ostatní holky pozorovaly, co nosím na sobě, a ptaly se mně, jak se maluju a chtěly mé rady ohledně módy a doplňků. To bylo úplně divné, protože jsem sama ještě ani make-up nepoužívala nijak dlouho a nikdy předtím se mi podobné věci nestávaly.


4. Mám teď takové dvě osobnosti. Jedna je ta moje, kterou znají moji přátele a spolupracovníci, ta která dělá super trhlé vtípky, je trochu morbidní a občas se chová nevhodně. To druhé já přichází na řadu ve společnosti. Vím, že nikdo nechápe mé vtípky, jednou mi na nějaké párty takový vtípek vyklouzl a všichni si ze mě pak dělali celý večer legraci, že jsem jak ze seriálu Teorie velkého třesku, takže takovou chybu už neudělám.