Bylo mi 31, celé dny jsem trávila v práci a když už jsem někam večer vyrazila, do baru na skleničku nebo do kina, vždycky jen s partou dlouholetých přátel a kolegů z kanceláře. Když mě kamarádky chtěly domlouvat rande přes internet nebo mě „nenápadně“ seznamovat se svými nezadanými bratry a rozvedenými kamarády, pokaždé se mi podařilo nějak z toho vycouvat.
Stejně mě ale po večerech přepadaly myšlenky, jak by bylo pěkné moci se zase k někomu v noci přitulit, nechat se obejmout, dostávat květiny…
Jenže kde potkat toho správného muže? V mém věku jsou přece už všichni rozebraní.
Romantika na horách
Jeden únorový týden jsem dostala nabídku jet s přáteli lyžovat. Nalákali mě na horskou chalupu s krbem, kde se nás nakonec sešlo asi 10. A jedním z party byl Radim. Sympaťák na první pohled, který navíc uměl nádherně hrát na kytaru. A byla jsem ztracená. Myslím, že jsem se chovala jako pubertální slečna, žaludek na vodě, motýlci v břiše, klepala se mi kolena, kdykoli se objevil. Tohle už jsem nezažila pěkných pár let! Co teď? Tak krásný chlap, ach jo…
Všechno vzalo celkem rychlý spád. Za pár dní z nás byla nerozlučná dvojka, lyžovali jsme společně, na lanovce probírali všechno možné, nasmáli jsme se. A pak se stalo, co se stát muselo. Strávili jsme spolu noc u něj v pokoji a bylo to úžasné! Jenže přišla studená sprcha. Zřejmě ho dostihly výčitky svědomí, takže až ráno mi sdělil, že je ženatý a má dvě malé děti. Nenápadně mi naznačil, ať si nic neslibuju a nedělám si na něj žádné nároky, ženu opustit nehodlá.
Zbytek dne jsem měla po náladě, v koutku jsem to obrečela a pořád dokola přemýšlela, jak toho chlapa dostat ze svých myšlenek. Nakonec jsem se rozhodla užít si zbytek dovolené a netrápit se tím, co bude dál. Vychutnávala jsem si každou minutu. Pak přišlo rozloučení s tím, že si někdy zavoláme a zajdeme na kafe. Domů jsem se vrátila bláznivě zamilovaná.
Scházeli jsme se tajně dál. Připadala jsem si divně, schovávali jsme se před lidmi a na večeře jezdili do jiného města, aby nás nepotkal někdo známý. Skoro pořád jsme byli u mě nebo nám zaplatil hotel, kde jsme trávili večery, když měl zrovna čas a doma se mu podařilo vymluvit na služební cestu nebo pařbu s kamarády.
Dnes už si uvědomuju, jak moc to bylo pro mě potupné. Hrozně jsem se trápila, byla jsem jako pes, vděčná za každou chvíli s ním, žebrající o každé pohlazení. Občas naše společné večery zkazila ošklivá hádka, kdy jsem často hystericky brečela a prosila ho na kolenou, ať je se mnou. Až tak jsem se ponížila!
Nedokážu odejít!
Časem jsem konečně pochopila, že nikdy pro něj nebudu na prvním místě a nikdy neopustí svou rodinu. Stala se ze mě tak trochu potvora. Užívám si dárků a úplatků, kterými mě zahrnuje, nechávám se zvát na večeře a vychutnávám si úžasný sex. Trvá to už skoro dva roky a já pořád nemám dost sil na to, abych řekla dost a tento vztah bez budoucnosti ukončila a našla si normálního nezadaného chlapa, který mě bude milovat a budeme spolu plánovat společný život. Přiznávám, že jsem na něm závislá a pořád ho miluju. Nedokážu odejít, zatím ještě ne.
Čtenářka Alice
