Oslava mých třiapadesátých narozenin se konala 12. července 2010. Náramně se povedla - mé kamarádky uspořádaly mejdan ve vinárně a pozvaly kromě přátel také několik nezadaných mužů, abych si mezi nimi mohla najít potenciálního partnera. Deset let jsem byla vdova a mé lásky po smrti muže připomínaly smršť tragikomických příběhů.

Na oslavě jsem se s nikým dohromady nedala, ale našla jsem si tam jednoho parťáka, se kterým jsem si moc rozuměla - Jardu. Byl milý, jenže na lásku jsem ten večer neměla ani pomyšlení. Když oslava skončila a já se ocitla doma v koupelně před zrcadlem, rozbrečela jsem se. Viděla jsem v zrcadle svůj obličej, tvář stárnoucí ženy - ženy, která je sama a má rakovinu.

Diagnózu jsem se dozvěděla den před oslavou a nenašla sílu říct někomu pravdu. Operace byla náročná, lékaři mi odstranili kus plic, rekonvalescence byla ubíjející. Jediný, komu jsem dala vědět o svém stavu a koho jsem požádala o pomoc, byl Jarda.

Jako bych se před cizím člověkem méně styděla za svou slabost… Nechápu, jak je možné, že byl po smrti své manželky tolik let sám. Když jsem ho poprosila o pomoc i diskrétnost, neváhal. Výborně vařil a brzy se usadil v mé kuchyni. Byl spolehlivý, nevnucoval se a kdykoli byl připravený mi pomoct. Když jsem se dostala z nejhoršího, jeho návštěvy řídly a vymizely docela.

Jako kdyby se styděl, jako by se mě s navracejícím se zdravím bál. Já jsem se do něj ovšem - bohužel beznadějně - zamilovala. Ale nechtěla jsem ho uhánět. Co by takový fajn chlap plný energie dělal s ženskou v invalidním důchodu?

Už měsíc o sobě nedal vědět, když přilétla SMS - Lído, musíme se vidět. Zpráva vypadala naléhavě, takže jsme se brzy sešli na kávu. Čekala jsem nějaké starosti, se kterými se mi Jarda bude chtít svěřit. Měla jsem pravdu, ale netušila jsem, že jeho starosti se týkají mě! Přiznal, že se do mě zamiloval, ale bál se, že bych ho odmítla.

Dlouho neměl nic se ženou, nevěřil si, a čím mi to po nemoci slušelo víc, tím rychleji ztrácel jistotu. Nakonec se rozhodl, že přede mnou raději uteče. Skoro brečel, když se mi svěřoval, říkal, že tak krásnou a odvážnou ženu nikdy nepotkal. Brečela jsem také. Netajila jsem svou lásku ani vteřinu. Ještě tu noc jsme se milovali a bylo to krásné. Letos v létě to bude dva roky od osudné oslavy a já prožívám nejhezčí období života.

Čtenářka Lída