2°C
S kamarádkou Zdenou se známe už léta, jsme kolegyně. Hned od počátku jsme si padly do oka, měly jsme na život stejný názor, naše děti byly skoro stejně staré, takže jsme rozebíraly jejich pubertu, společně jsme řešily běžné ženské radosti a starosti.
Zdena byla vždycky moc fajn, milá, vstřícná, ochotná. Přesto jsem o ni postupem času začala mít starost. Když jsme se totiž občas sešly v práci kvůli oslavě narozenin některé z kolegyň, házela do sebe jednu dvojku vína za druhou.
Vždycky se to ale snažila před okolím tak nějak kamuflovat. Tajně si dolévala, seděla stranou, aby nikdo neměl přehled o objemu její sklenice a jejím odbíháním za lahví. Stále jsem si ale říkala, že je to jen můj dojem nebo že prostě má těžké dny a chce se uvolnit.
V dalších dnech jsem jen tak ze zvědavosti přičichla k jejímu hrnku s kávou - byl v něm alkohol. Bylo mi jasné, že má Zdena s pitím velké potíže, když si skleničku neodpustí ani v práci. Říkala jsem si, že tím nejspíš vrcholí její několikaměsíční manželská krize.
Vůbec nevím, jak ji přinutit, aby se sebou něco udělala. Přemýšlím, že se spojím s jejím bývalým mužem a zkusíme společně něco vymyslet, ale vím, že svůj osud má v rukou jen a jen ona. Je mi hrozně líto, že musím její postupné a v posledních týdnech docela rychlé chátrání pouze pozorovat.
Čtenářka Karolína
