4°C
Pětatřicetiletá Magda má dvě krásné děti, ale ještě před pěti lety to vypadalo, že neotěhotní. Neměla menstruaci, bolely ji klouby, často si přivodila únavovou zlomeninu. Byla totiž posedlá pohybem.
Touha po vysněné postavě a úspěchu ji nutila dvakrát denně chodit do fitcentra. „Začalo to docela nenápadně a plíživě. Bylo mi asi pětadvacet, když jsem poprvé přišla do posilovny. Hned mě to ale chytlo. Nejdříve jsem chodila cvičit tak dvakrát týdně, po práci. Měla jsem svůj režim a brzy se mi začala hezky rýsovat postava. Pár kilo jsem zhubla, na břiše se mi objevily „cihličky“ a mohla jsem se pyšnit krásnými rameny. Muži mě obdivovali a mně to samozřejmě dělalo dobře. Po hodině cvičení jsem měla skvělou náladu, vyplavily se mi endorfiny, prostě mi bylo fajn,“ vzpomíná Magda.
Sportu podřídila naprosto všechno. Rodinný život, koníčky, přátele. Nic jiného než sport ji nezajímalo. Nemohla bez něj být. „Nejhorší bylo, když jsem měla třeba na dva dny někam odjet nebo když jsem onemocněla. To jsem byla schopná cvičit třeba s horečkou. Kdybych vynechala, bylo by mi hrozně nepříjemně,“ říká smutně.
Radost z pohybu se ale změnila v nepříjemnou závislost a cvičení ji přestalo těšit. Přesto se do něj nutila. Potřebovala totiž svou dávku endorfinů. „Abych mi cvičení přineslo radost, musela jsem zvyšovat dávky. Už mi nestačilo to, co před půl rokem,“ tvrdí Magda. Efekt se ale nedostavil. Tělo začalo stávkovat.
V té době už se nedostavil pocit štěstí ani po cvičení. Ovšem nedostavila se ani menstruace. A vynechala i další měsíc. Tělo bylo naprosto vyčerpané. Chyběly jí důležité vitaminy i minerály. A skončila v péči lékařů.
„Tehdy jsem si uvědomila, že to není normální. Byla jsem týden na kapačkách a další měsíc jsem měla rekonvalescenci. Nádherně jsem si odpočinula. Sice mi sport chyběl, ale za podpory psychologů jsem to „ustála“. Zjistila jsem, že je mi mnohem lépe. Naštěstí se mi vrátila i menstruace. Teď už si dávám hodně velký pozor, abych do toho znovu nevlítla. Skutečně není o co stát,“ dodává s úlevou.
