8°C
Andrea (31) a její muž Dalibor žili vždycky od výplatě k výplatě. Ona pracovala v továrně za pár korun, on sice podnikal jako drobný živnostník, ale domů moc peněz nenosil. Přesto byli spokojení. Až do doby, než u nich doma zazvonil exekutor.
První pád
„Vůbec jsem nevěděla, jak špatně na tom jsme. Je pravda, že poslední dva roky byl můj muž divný, ale já si myslela, že je prostě jen unavený a naštvaný, že se mu podnikání nedaří tak, jak si představoval. Ke konci už domů nenosil skoro žádné peníze. Všechno jsem táhla já. Bylo těžké vyjít a přiznám se, že jsme se kvůli tomu neustále hádali. Také mi připadalo, že Dalibor začal víc pít. Chodil do hospody a kupoval si alkohol i domů. Nelíbilo se mi to,“ popisuje těžkou situaci Andrea, která netušila, že její dno může být tak hluboké.
Dluhy a závislost
„Jednou u nás zazvonil člověk, který tvrdil, že můj muž neplatí dva roky sociální a že nám jde zabavit majetek. Nechápala jsem, o čem to mluví. Byla jsem jako ve snu ještě ve chvíli, kdy mi můj muž se slzami v očích vyprávěl, že neměl na poplatky, tak zkoušel štěstí v automatech. Sem tam prý něco vyhrál, ale nakonec byl vždycky v minusu. Začal si dokonce půjčovat. Všechno, co vydělal, prý naházel do „beden“,“ vzpomíná na svou noční můru Andrea. S manželem se dohodla, že dojde na sociálku, domluví si splátkový kalendář, na automaty už nikdy nesáhne a pokusí se svůj dluh postupně umazávat. Byla to její podmínka, jinak navrhovala rozvod.
Dvanáct let k nepřežití
„Nic z toho neudělal. Po půl roce jeho dluh narostl ještě víc a nám zabavili byt. Musela jsem se odstěhovat k matce a podala žádost o rozvod. Jenže tím jsem se dluhů nezbavila. Vznikly v manželství a musím je splácet i já. Přestože jsem si je neudělala. Beru dvanáct tisíc a část z toho platím a ještě dvanáct let budu platit za šílenství svého, teď už bývalého, muže, který mě dostal do dluhové pasti. Je to sice k nepřežití, ale nic jiného mi nezbývá. Nebudu moct vzít děti na dovolenou ani na koupaliště, koupit si něco na sebe, o tom, že bych měla na kino nebo divadlo, ani nemluvím. Nenávidím ho za to! “ uzavírá drsně své vyprávění. I když má nejhorší za sebou, ještě dnes má slzy v očích.
Názor psychologa Petra Šmolky:
Škoda že si Dalibor nevzal příklad ze svého slavnějšího jmenovce. Třeba by i jej bída naučila housti a on by si pak mohl přivydělávat pouličními produkcemi. Zlákala ho však ona blikající světýlka automatů, jimž se neznámo proč říká výherní. Zvláště, když každému pouze trochu soudnému člověku musí být jasné, že jsou bez výjimky „proherní“. Jenže soudnost je právě to, co gamblerům zpravidla chybí. Nejhorší, co je může potkat, je nahodilá výhra. Posílí v nich naivní představu, že jednou přece musí přijít nějaká ta „velká rána“. Místo ní však přicházejí spíše pochmurná rána. Pokud bych se pro Dalibora snažil nalézt alespoň nějakou polehčující okolnost, pak snad jedině to, jak těžké bývá (zvláště pro muže) poznání, že nejsou s to rodinu patřičně zabezpečit. Závislost na automatech je přitom v mnohém ještě horší než jakákoli jiná. Zruinovat rodinu konzumací piva či zelené trvá poměrně dlouho a vyžaduje značnou dávku vytrvalosti. Zruinovat ji patologickým hráčství je proti tomu „brnkačka“. Zdatnému jedinci stačí doslova pár dní.
Andrea udělala jednu osudovou chybu. Když mu uvěřila, že svou závislost zvládne. Jedině rozvod ji totiž mohl spolehlivě ochránit před spolupodílením na jeho dalších a dalších dluzích. Pokud by je nedělal, tak spolu mohli přece v poklidu zůstat i jako rozvedení. V opačném případě by se teď na ní alespoň nehojil kdejaký zlovolný exekutor.
P. S.: Ani rozdělení společného jmění není dostatečnou pojistkou! To by totiž Dalibor musel na tuto skutečnost každého věřitele předem prokazatelně upozornit!
Jak nespadnout až na dno? Zeptaly jsme se koučky Nikoly Šmorancové
Jak poznám, že jsem pod nezdravou „vládou“ svého muže (despotismus, manipulace, násilí, citové vydírání, vliv narkomanie)?
Je potřeba poslouchat své „reálné“ pocity. Pokud se ve vztahu necítíte dobře, je vám vyhrožováno násilím, jste ponižována jakýmkoli způsobem nebo partner praktikuje činnost spojenou s drogami a ohrožuje vás, pak je důležité se co nejdříve dostat pryč z jeho vlivu. Máte-li možnost, řešte to hlavně s lidmi, kterým věříte a víte, že vám pomůžou a ochrání vás. Někdy je nutné se obrátit i na policii. Nechávat si tyto věci pro sebe je často ta největší chyba.
Existuje hranice, kterou nesmí v partnerství nikdo překročit?
Pokud člověk cítí strach o zdraví nebo o život, pak je překročená definitivní hranice. Stejně tak ve chvíli, kdy chování partnera začíná jakkoliv (psychicky i fyzicky) ohrožovat i ostatní členy rodiny.
Jaké kroky učinit, když jsem v moci partnera a připadám si bezmocná? Na koho se obrátit s prosbou o pomoc?
V žádném případě si problém nenechte pro sebe, nemějte pocit viny a obraťte se na rodinu, přátele, psychologa nebo krizová centra pomáhající obětem domácího násilí. K dispozici jsou také tísňové linky a poradny pro ženy v tísni. Vše je dostupné na internetu.
Co dělat, když žena cítí, že se potácí v bludném kruhu nenávisti a lásky?
Mnoho žen-obětí, je často psychicky závislých na svém tyranovi. A on si je toho samozřejmě vědom. Zde je potřeba si uvědomit, zda upřednostníte sebe (své děti) a své zdraví, nebo budete ve spárech despoty diktujícího vám život. Často se ženy musí dostat až na úplné dno, aby si to uvědomily. Není to ale nutné, pomoc tady existuje a každý to může řešit (i když se situace mnohdy zdá neřešitelná), většina žen hledá jen výmluvy a ospravedlňují partnery. Co dělat? Poslouchat nejen sebe, ale i ostatní okolo, kteří to s vámi myslí dobře a chtějí vám pomoci, uvědomit si, že do vztahu a vůbec do celého života násilí v jakékoli formě a podobě nepatří a nikdo si ho nezaslouží.
P. S.:
Základem prevence proti nadvládě kohokoli nad námi je vážit si sama sebe, pěstovat zdravé sebevědomí a v případě potřeby vyhledat odborníky. Vždy je lepší to řešit s někým, kdo má vůči vám nezaujatý postoj a vidí situaci jinak.
