9°C
Bávalá učitelka Milena Vítová je dvaačtyřicet let spokojeně vdaná. Už to se dnes dá považovat za obrovský úspěch. Navíc je matka dvou synů a babička tří vnoučat. Přesto má pocit, že není natolik zajímavá, aby prezentovala své úspěchy. Kdo se však v důchodu rozhodne znovu studovat, přestože celý život učil jiné? A co víc, dobrovolně se jen tak ve volném čase stará o staré nemohoucí lidi. Před paní Vítovou klobouk dolů, vždyť má být na co pyšná.
Životní motto: Pýcha předchází pád.
5 věcí, na které jsem pyšná:
1. Stále pracuji a má práce má smysl
„Chtěla jsem smysluplně naplnit své volno, a tak jsem se šla zeptat do jednoho dětského domova, zda nehledají dobrovolníky. Nepotřebovali mě, ale cestou zpět jsem míjela domov pro seniory Sue Ryder. Když jsem vešla na nádvoří, ocitla jsem se v jiném světě, kde jsem se cítila moc hezky. Na vrátnici mě přivítali a nadšeně mě vzali jako dobrovolnici. Teď vím, že moje místo je tady, a ne u dětí. Víte, ať už mají děti start do života jakýkoli, můžou zažít spoustu fantastických věcí, ale klienti domova mají omezený čas. Když vidím, jak se rozzáří jejich už trošku kalné oči, mám pocit, že tady jsem správně.“
2. Nerouhám se životu
„Mám hezký život a s léty jsem k němu našla pokoru. Naučila jsem se žít s tím, že radost patří k životu stejně jako bolest a starosti. Jsem vděčná za to, že mě a moji rodinu nepotkaly žádné závažné nemoci či problémy, a snažím se, aby i lidem kolem mě bylo hezky. I v domově Sue Ryder se učím, že nemusí být příliš veselo, stačí, když není smutno, když je lidem hezky.“
3. Mám báječné přítelkyně
„Měla jsem vždycky velké životní štěstí na zajímavé lidi a přátele. Nemůžu jmenovat všechny, ale k mým nejbližším patří kolegyně Marcela, se kterou jsem učila na hotelové škole, moje sousedka a spolužačka Ivana z univerzity třetího věku. Přátelství je pro mě pocit, že se můžu podělit o radost a vědomí, že kdybych potřebovala pomoc, mám se na koho obrátit.“
4. Slavíme Den domova
„Náš první společný byt jsme s manželem dostali, až když jsme měli téměř dvouletého syna. Do tolik vytouženého domova v Piešťanech jsem přijela vlakem s miminkem po dvanáctihodinové cestě osmého srpna 1970. Byla to nejhezčí cesta mého života. V Piešťanech jsme prožili spokojeně dvanáct let, narodil se nám tam druhý syn. Od té doby slavíme Den domova každý rok osmého srpna. Sejdou se u nás všichni členové rodiny, nyní v domě v jižních Čechách, dáváme si malé dárky a je nám spolu hezky.“
5. Udělala jsem z našeho domu domov
„Když jsme se po letech vrátili do jižních Čech, odkud pocházejí naše rodiny, rozhodli jsme se s mužem, že postavíme dům. Pro mě symbolizoval od dětství domov hlavně velký stůl a kachlová kamna. Obojí máme. Nejsem typ, který potřebuje za každou cenu něco vlastnit, ale domov je něco, co patří jen vám a nám se podařil domov spokojený. Můj manžel naplnil představu o poslání muže, máme syny, postavil dům a na zahradě má každý člen rodiny svůj strom. Nedávno k nim přibyla malá jablůňka pro naši první vnučku.“
