Řediteka na vozíku: Zvládá čtyřkolku i vodní lyže!

3. července 2011 | 00:01

Život přináší, i nepříjemné nástrahy a každý svůj boj s osudem překonává jinak. Alenu Jančíkovou (33) upoutal úraz na vozík v osmnácti letech. Nestáhla se do ulity sebelítosti, naopak dnes je ředitelkou českého Svazu paraplegiků. Svěřila nám pět věcí, na které je ve svém životě nejvíc pyšná.

Před lidmi na vozíčku bývají lidé nesví, ale Alena Jančíková to umí snadno odbourat. Chová se tak přirozeně, že její vozík brzy přestanete vnímat. „Chci mít všechno hned, jako kdyby mě hnal vnitřní strach, že za pár minut může být všechno jinak. Jako kdyby mě doháněl okamžik, kdy se během vteřiny změnil můj život. Těžko se to lidem vysvětluje…," říká o sobě.

Zatím je svobodná, ale uvědomuje si, že má nejvyšší čas myslet na založení rodiny, i když: "Snažím se nemít přání a velké plány. Děti bych chtěla, ale nelpím na tom. Žiju dnešním dnem.“

Životní motto Aleny: Kdo honí štěstí, sám je štván.

5 věcí, na které jsem pyšná:

1. Nenechala jsem se zlomit

"Úraz se mi stal, když mi bylo necelých osmnáct let. Spadla jsem ze stromu, když jsem se chtěla podívat do ptačí budky. Navzdory tomu, žiju jako mí vrstevníci. Jsem dost temperamentní a můj temperament nezměnil ani vozík: jezdím na lyžích, a to i na vodních, na čtyřkolce, cestuju. Žila bych stejně aktivně i jako úplně zdravá. Najdou se chvíle, kdy si všechno, co se stalo, uvědomím – pokaždé jsem překvapená, jak mě to převálcuje. Tím, že pořád něco dělám, nemám čas se šťourat v sobě a ve svém osudu."

2. Mám smysluplnou práci

"Po návratu z léčení jsem se svou třídou odmaturovala a osm let jsem pracovala ve státní správě v Bruntále – malém městě, kde je člověk na vozíku ojedinělý a vlastně hrozně sám. Před pěti lety jsem se proto přestěhovala do Prahy a od letošního roku jsem ředitelkou obnoveného Svazu paraplegiků. Moje práce mi konečně dává smysl a baví mě."

"Vymýšlíme projekty, které plošně pomáhají lidem na vozíku, dáváme dohromady specifickou sociální síť, poradce – zkušené vozíčkáře – pro ty nové, připomínkujeme legislativu. Protože jsem si odžila na vozíku léta na malém městě i v Praze, vím, co lidi, pro které pracujeme, potřebují. A vím to líp než úplně zdraví. Přeji si, aby handicapovaní nezůstávali sami, aby se co nejdříve integrovali a zažili co nejmíň vnitřních bojů, aby nemuseli zápasit s tím, s čím jsem před lety zápasila já.“

3. Poslouchám své srdce

„I když jsem pragmatik, poslouchám své srdce a rozhoduji se intuicí. Mnohokrát to hodně bolelo, třeba rozchod nebo stěhování, ale nemůžu si pomoct. Musím si vše, po čem vnitřně toužím nebo k čemu mě to táhne, prožít. Kdybych se rozhodovala pouze rozumem, bylo by to špatně. Když nazraje čas, rozhodnu se a jdu za svým srdcem.“

4. Mám skvělý vztah s mámou

„Dávala mi vždycky hodně volnosti, ale také mě vedla k zodpovědnosti za to, co dělám. Ať jsem jí řekla cokoli, pochopila mě, neměla jsem nikdy důvod jí třeba zkoušet lhát. Nerozčilovala se, i když byly průšvihy ve škole. Na jednu stranu se mi zdálo, že se mi málo věnuje, a to jsem jí dost vyčítala. S dospělostí jsem pochopila, že díky jejímu přístupu jsem daleko samostatnější –  a teď na vozíku to oceňuji o to víc. Poslední léta jsme si mnohem bližší a za to jsem moc vděčná.“

5. Netrpím nezdravým respektem

„Nevím, zda na to můžu být úplně pyšná, ale nešílím strachem z ředitelů, docentů, ministrů ani prezidentů. Cítím se s každým člověkem úplně rovná. Můj respekt si pak získají lidé, kteří jsou poctiví a dají jako já na své srdce.“

Autor: Olga Poucheová, Kbak
1080p 720p 360p