Hana Drápalová (56): Porodila jsem vraha | Pro ženy | Blesk.cz

Hana Drápalová (56): Porodila jsem vraha

31. května 2011 | 05:00

"Když jsem ve dvaatřiceti letech porodila mrtvé dítě, myslela jsem, že je to nejhorší věc, kterou jsem v životě zažila," vypráví žena, která se netají tím, že je abstinující alkoholička a její jediný syn si odpykává patnáct let za vraždu. Co prožívá matka někoho, kdo úmyslně zabil?

"Hned na začátku musím říct, že můj alkoholismus a synova vražda spolu nesouvisejí. Jednak jsem pila až v době, kdy už žil syn Petr v Praze a vždycky, když přijel na víkend, jsem se snažila, aby nic nepoznal,“ začíná vyprávět Hana. Nepila tak, aby to na ní bylo patrné na první pohled, ale nakonec díky svým blízkým skončila na odvykací kůře u Apolináře: "V léčebně mi můj muž, který za mnou pravidelně jezdil, řekl jednu krásnou a jednu hroznou větu. Prý mu nikdo tak neublížil jako já. A když jsem se ho ptala, jak to, že to se mnou vydržel, řekl, že jsem člověk, který stojí za to," dodává. To ale ještě netušili, co jejich rodinu čeká.

Vina nejde zapomenout

Alkoholická anabáze totiž nebyla zdaleka to nejhorší, co na Hanku život nachystal. I když by to málokdo čekal, rána přišla ze strany jediného syna Petra. Podle Hanky s ním nebyly nikdy žádné problémy. Odmaturoval s vyznamenáním, měl talent na jazyky, doma byl hodný, slušný, jen vztahy s holkami nezvládal, jak by měl.

Jenže jedna nešťastná láska byla osudová a zničila život nejen jemu, ale i spoustě dalších lidí. "Každý večer a každé ráno uléhám a vstávám s přáním, aby to nebyla pravda, ale je to nevratné. Žádná vina není zapomenuta, dokud o ní ví svědomí. On i já s tím budeme žít celý život. A co teprve druhá strana," říká Hanka soucitně.

Stalking s děsivým koncem

Její hodný a chytrý syn nejprve dva roky pronásledoval dívku, do které byl zamilovaný, ale která ho nechtěla. Nakonec si na ni počkal před domem a zabil ji. „Když v té době jezdil domů, měl pohled zvířete chyceného do pasti. Nedokázal rozeznat blud od reality. Dokonce jsme mu nabízeli, jestli nechce nějak pomoct, třeba zařídit léčbu, ale co opravdu prožíval, to jsme nevěděli.

Když nám ve tři v noci volali z kriminálky, že hledají nás i syna, chvíli jsme si mysleli, že Petr spáchal sebevraždu. A možná by to bylo lepší. Byl by zodpovědný za svůj čin, já bych to oplakala, ale nedržela bych v sobě, že ublížil a vzal život někomu jinému. Na to neměl právo. Nejhorší na tom je, že se to nedá vrátit zpátky ani napravit,“ vypráví dnes už docela věcně.

Nejhorší jsou prý pro ni myšlenky na rodinu, které Petr mladou ženu vzal. „Byla vymodlené dítě, jedináček. Měla jen maminku, tatínek jí umřel, když jí bylo deset. Žádný jiný potomek v rodině nezůstal. Teta té holčiny nám napsala dopis, ve kterém nás proklela. Chápala jsem ji a donesla to přečíst synovi do vězení, aby věděl, že to není jen o tom, že si to někde odsedí. Pro jeho čin nemám omluvu ani pochopení, přesto má i vrah svoji mámu…

Sedět bude ještě sedm let

Petr si odpykává čtvrtý rok. Dalších sedm let za mřížemi má před sebou. Celou dobu studuje, učí spoluvězně anglicky, založil dramatický kroužek. „Bere léky, protože má noční děsy a vrací se mu to ve vzpomínkách. Není divu. Není to žádný nájemný vrah,“ popisuje současnost Hana, která svého syna neopustila, navštěvuje ho ve vězení, vozí mu knížky, píše dopisy.

A jak přežila období, kdy se musela smířit s tím, že její milovaný syn provedl tak hroznou věc? „Musela jsem se učit znovu hledat postoj k životu. Chodila jsem na reiki, když jsem měla nebo ještě mám ranní „pesimu“, vymyslím si jasný program. Řeknu si: Dneska udělám tohle, tohle, tohle a prostě musím. To umím z léčebny. Kdyby nebylo Apolináře a léčení ze závislosti na alkoholu, tak bych tu situaci možná nezvládla.

Tam mě naučili dril, který mě zachránil. Navíc jsem po tátovi pozitivně naladěná, takže si říkám, že všechno se může změnit. A hodně mi pomáhá i vztah s manželem, jehož si nesmírně vážím,“ končí Hana své vyprávění.

Autor: Majka Vinická, mivrk