Loni během letní dovolené jsem se na koupališti dala do řeči s bývalou spolužačkou Kamilou. Obě jsme se viděly asi po deseti letech. Ona za sebou měla nepovedené manželství a já jsem žila ve svazku, který mě psychicky ničil. Pro mého muže Josefa jsem byla s dětmi jen sezonní rodinou. Pracoval totiž v zahraničí a druhou rodinu měl v místě svého působiště. Sice za námi jednou měsíčně jezdil ze zvyku a ze slušnosti, srdcem byl však už někde jinde.

Kamila se mi během hovoru svěřila, že si otevírá na hlavní třídě ve městě vlastní kadeřnický salon. A prý má ještě jedno místo volné. Pro mě, vyučenou kadeřnici, to byla výzva. Lákavou nabídku jsem přijala. Když jsem se na novém pracovišti zaběhla, všimla jsem si, že před cukrárnou, která byla naproti našemu salonu, postával celé dny člověk prodávající časopisy na podporu bezdomovců. Každé ráno byl na svém místě přesně v osm bez ohledu na počasí.

Začalo to časopisem

Jednou jsem vyběhla ven pro svačinu a on slušně pozdravil a usmál se na mě. Při zpáteční cestě jsem si u něj jeden časopis koupila. Prohodili jsme pár zdvořilostních frází. Když jsem si odpoledne časopisem listovala, zaujala mě básnička na první stránce, která končila takto: Ještě je pro co žít, i když jsi hodně ztratil. Vždy se má člověk za co bít, když to jiným štěstí vrátí… Od toho dne jsem si u postávajícího bezdomovce začala časopis kupovat pravidelně.

Když mi jednou v deštivém počasí vyvrátil vítr deštník v ruce, přiskočil a řekl, že mi ho opraví. Odpoledne s ním dorazil do kadeřnictví. Peníze za opravu odmítl, kávu v teple však přijal. Konečně jsme se představili i jeden druhému. Když Radek odcházel, vložil mi do dlaně lístek na divadelní představení, které připravili místní bezdomovci. Šla jsem. Diváci hru ocenili dlouhotrvajícím potleskem a mně se vybavila věta z básně: Vždy se má člověk za co bít, když to jiným štěstí vrátí.

Žena s rakovinou: Prodali mě i s bytem!

Na ulici ho vyhodila manželka

S Radkem jsme se pozdravili a domluvili se, že mě druhý den vyzvedne v práci. Přišel si pro mě přesně, jak slíbil. Málem jsem ho ale nepoznala, v obleku mu to moc slušelo. Šli jsme společně na dvojku vína. Bylo to po delším čase poprvé, co jsem se ukázala na veřejnosti s cizím mužem. Radek na mně viděl, že se ho chci zeptat na milion věcí, tak sám bez vyzvání začal vyprávět svůj příběh.

Pro život na ulici se prý nerozhodl dobrovolně, jen ztratil půdu pod nohama v okamžiku, kdy jednou po příchodu z práce domů našel na stole lístek od manželky: „Pokud si chceme zachovat zdravý rozum, musíme žít každý zvlášť.“ Svým povídáním, chováním a vtipkováním mě okouzlil. Sešli jsme se ještě několikrát. Moje avantýra s bezdomovcem ale ve šťastný konec nevyústila. Byla to jen krátká epizoda.

Přišla si pro něj dcera

Týden před Vánocemi jsem totiž viděla, jak se u Radka na ulici zastavila mladá žena v kožíšku a láskyplně se s ním objala. Večer mi řekl, že to byla jeho dcera, která ho přišla přemluvit, aby se vrátil domů. On sám nevěděl, jak se se situací vyrovnat. Po pár dnech se však nechal přesvědčit a odešel za rodinou. Místo před cukrárnou osiřelo.

Časopis jsem si musela kupovat u jeho kolegy o dvě ulice dále. „Mého“ bezdomovce jsem už nikdy neviděla. Pokaždé když ale spěchám v deštivém počasí ulicí a větrný poryv mi vyvrátí deštník, vzpomenu si na Radka a jeho vlídnou tvář.

Čtenářka Marie

Kvůli dluhům po manželovi jí hrozí osobní bankrot