Pátek 23. února 2024
Svátek slaví Svatopluk, zítra Matěj
Zataženo, déšť 9°C

Příběh matky: Ztratila jsem milované dítě

Malá Klárka přišla o život po autonehodě
1. května 2011 | 14:37

Jsou jich stovky, možná tisíce. Rodičů, kterým osud nedopřál vidět dceru nebo syna vyrůstat, chodit do školy, zamilovat se. Někdy krutý konec přišel nečekaně a rychle, jindy pozvolna, po zoufalém boji s nemocí.

Bolest v srdci je pokaždé stejně pronikavá, ochromující a šílená. A lék, který by ji zmírnil, bohužel neexistuje. V tu chvíli platí asi jedině příšerná fráze, že rány zahojí čas. I když maminky, se kterými jsem měla možnost se spojit, říkaly, že spíš než zahojí otupí. Ovšem kromě bolesti i radost a krásu.

Jana (33): „Tragédie nás s mužem semkla.“

„Dcera Klára se narodila jako naše prvorozená, navíc byla i prvním vnoučetem pro prarodiče,“ vzpomíná Jana. Jako novorozeně dostala do postýlky žluté plyšové sluníčko, se kterým moc ráda usínala. Klárka byla klidná, krásná holčička. „Paní učitelky o ní ve školce říkávaly, že vypadá sice jako něžná květinka, ale že si kolem sebe umí zjednat pořádek, jak s dětmi, tak s nimi,“ usmívá se maminka.

Malá Klárka přišla o život po autonehodě
Autor: archiv rodiny

Klára byla i pohybově nadaná, už od roku chodila na tanečky, později na aerobik a gymnastiku, zajímala se o malování na počítači a chlubila se, že na něm umí víc než maminka. Poté, co do rodiny za pár let přibyla další slečna, byla nadšená, že má sestřičku Nelu. A přestože se spolu občas dohadovaly a přetahovaly, nedaly jedna na druhou dopustit. Dojemné bylo jejich každodenní shledání, když se Klárka vrátila ze školky nebo ze školy. Skákaly radostí a objímaly se…

A pak se blížily jedny Vánoce. Klára s Nelin kou nadšeně psaly Ježíškovi o dárky. Moc se těšily a nemohly se dočkat. „Když přišel Štědrý den, dostaly holky první dárečky u jedné z babiček. Pak jsme jeli k druhým prarodičům, kde jsme chtěli strávit sváteční den celá rodina pohromadě. Už jsme tam ale nedojeli. Na náledí jsme havarovali. Nejhůře byla zraněná právě Klárka. Bohužel to odnesla její hlava, jinak na těle neměla ani škrábnutí. Ještě pár dní žila na přístrojích, než navždy ve svých šesti letech i se svým plyšovým sluníčkem odešla,“ vypráví Jana.

Už v nemocnici jí prý lékaři nasadili antidepresiva a prášky na uklidnění, které dokázaly potlačit spoustu pocitů a pomohly ve fungování a péči o mladší, zraněnou dceru. Doma si nikdo z rodiny nechtěl připustit, že Kláru ztratili. Jana doufala, že je dcera ve škole nebo ve škole v přírodě a že se vrátí. Zmítaly jí pocity prázdnoty, velikého stesku a nespravedlnosti.

S manželem to prožívali podobně, dokázali o všem mluvit, semkli se a jeden druhého držel nad vodou. „Pomohla nám podpora rodiny, přátel, psychologů a návštěva žen z Dlouhé cesty. Ony také prožily to co my. Poradily nám a řekly to, co jsme potřebovali slyšet,“ svěřuje se Jana.

A kdy zase začala mít radost ze života? K lepšímu se všechno obrátilo ve chvíli, kdy zjistila, že je těhotná. „V létě se mi narodí syn a doma to zase ožije,“ těší se Jana a s ní celá rodina.  

Autor: Kateřina Pokorná, Kbak