Čtvrtek 24. září 2020
Svátek slaví Jaromír, zítra Zlata
Oblačno, déšť 22°C

Sbalil vlastní dceru, netušil, že je otcem

20. května 2011 | 05:57

Život nám často připraví nejedno překvapení. Jiřina nikdy netušila, že pozná svého „zploditele“ za tak zvláštních okolností. Stalo se to mezinárodním kongresu archeologů v Londýně, kde pracovala jako tlumočnice. Rande však skončilo jinak, než si oba představovali.

Jiřina hovořila výborně několika jazyky i přesto, že vyrůstala jen s matkou v malém moravském městě a peněz nikdy neměly nazbyt. Maminka pro ni ale udělala vždy první poslední. Investici do vzdělání považovala za velmi důležitou. Sama svoji kariéru totiž kdysi musela právě kvůli Jiřininu narození na čas upozadit. Ve čtvrtém ročníku na gymnáziu totiž nečekaně otěhotněla se spolužákem, třídím premiantem a nadšeným archeologem Jiřím. Ten o dítěti nechtěl ani slyšet, přítelkyni doporučoval potrat. Dvojice se rozešla.

Jiřinina matka ale na interrupci nešla. Odstěhovala se a po pár měsících se jí narodila dcera. Jiřímu o tom nedala nikdy vědět. Vychovávala malou, těšila se z jejích úspěchů a občas si v novinách přečetla něco málo o svém bývalém příteli, který se stal uznávaným odborníkem v oblasti archeologie. Nikdy by si nepomyslela, že se s ním ještě někdy setká.

Pozval ji na skleničku

Ale vraťme se na kongres. Po jednom náročném dni plném přednášek následoval večírek. Jiřina se bavila se zahraničními účastníky, když si všimla, že si ji neustále prohlíží jistý doktor archeologie Jiří Hůla. Na svých čtyřiačtyřicet let vypadal velice mladě, slušelo mu to, musela uznat. Jiřině bylo tenkrát pětadvacet, vážnou známost v tu dobu neměla, veškerou energii a čas totiž vždycky investovala do práce. Když dotlumočila, oslovil ji Jiří s pozváním na skleničku. „To je milé, když může člověk chvíli mluvit rodným jazykem,“ ráda jeho nabídku přijala.

„Jmenuji se Jiří Hůla a vy, slečno?“ toužil znát onen „švihák“ ženu, která se mu zalíbila. „Já jsem Jiřina Kolářová,“ odpověděla. Jiřímu hned ožila vzpomínka na studentskou lásku se stejným příjmením a na chvíli se myšlenkami vzdálil. „Haló, jste tady? To vás tak omráčilo moje jméno, nebo příjmení? Vždyť je obojí úplně obyčejné,“ smála se Jiřina a prozradila, že příjmení  má po mamince. „Po mamince?!!!“ zrudl Jiří.

Popel tatínka nosí na krku

A pak se pozorně zadíval dívce do tváře. „Slečno, nebudu moc drzý, když se zeptám na váš věk a na maminku?“ osmělil se. „Vůbec ne. Narodila jsem se před čtvrt stoletím a mám pouze mámu, protože její přítel a spolužák na gymnáziu si mě prý nepřál. Vlastně o mojí existenci ani neví. On se pak po maturitě přestal o mámu zajímat. Už několikrát mě napadlo, že bych měla zapátrat, kdo má na mém zplození podíl, ale raději jsem to vždy vzdala,“ prozradila Pavla a oči jí posmutněly.

Přivezla si ho domů

Jiří stál jako přikovaný a až po hodné chvíli se podíval mladé ženě do očí: „Vypadá to, že už po tom sobci, který vás nechtěl za dceru, nebudete muset pátrat. Jsem to pravděpodobně já.“ Byl to šok pro oba. A později i pro moji kamarádku. Jiřina si totiž právě nalezeného tátu přivezla z kongresu rovnou domů. Nejdříve mu sice vyčetla jeho nezájem o mámu, ale pak ho vzala na milost.

Žádná svatba bývalých milenců se sice nekonala, ale Jiřina našla v Praze, kde pracovala, zázemí. Přestěhovala se k tátovi z malé garsonky a každý víkend, když to čas dovolil, jezdili na Moravu k Jiřinině matce nebo ona k nim. I takové jsou někdy cesty osudu.

Čtenářka Mirka

Vladimír (35): Rodičům se snažím odpustit

Autor: Kateřina Pokorná, Kbak