Smutná Anna: Vlastní bratr na mě vzal sekeru | Pro ženy | Blesk.cz

Smutná Anna: Vlastní bratr na mě vzal sekeru

30. dubna 2011 | 07:32

Upřímná sourozenecká láska se může v mžiku proměnit v nenávist. Dokazuje to smutný příběh čtenářky Anny, která se po smrti rodičů rozešla se sourozenci ve zlém. A došlo i na násilí.

Ještě před pár lety jsme si žili jako rodina spokojeně. S bratrem, sestrami i maminkou jsem vycházela vždycky dobře. Nedali jsme na sebe dopustit. Rodiče nás, sourozence, vedli k pokoře, lásce a porozumění. Navíc si zakládali na tom, abychom byli vzdělaní. Postupem let jsme dospívali, vdávali se a ženili. Nikdy jsme ale jeden druhému nezmizeli do světa. Věděli jsme o sobě, navštěvovali se i si pomáhali, kdykoli bylo třeba. Troufám si říct, že z nás máma s tátou měli dobrý pocit. Určitě je hřálo, jak dobře nás vychovali.

Rozdělilo nás dědictví

Když před dvaceti lety zemřel otec, bolest ze ztráty nás všechny ještě víc semkla a sblížila. Před dvěma lety navždy odešla i naše maminka. A v tu dobu došlo na lámání chleba. Museli jsme si rozdělit majetek, který nám po rodičích spadl do klína. Nebylo toho zrovna málo, ve hře byly vysoké částky i nemovitosti. My, sourozenci, jsme se hned sešli u jedné ze sester a společně se v klidu dohodli, jak se o majetek podělíme. Slíbili jsme si, že se to obejde bez hádek, že k tomu přistoupíme u notáře s chladnou hlavou.

Uběhlo pár měsíců a všichni jsme dostali předvolání na dědické řízení. Tentokrát se však kromě nás čtyř dostavili k jednání i naši partneři. Jednání bylo vyhrocené, emotivní a plné neskrývaného boje o každou drobnost. Najednou jsme zapomněli na všechno, co jsme si tenkrát slíbili. Jako mávnutím proutku zmizelo rodinné pouto i sourozenecká láska.

Bratr měl sekeru a něco si mumlal

Po oficiálním rozdělení majetku nám všem zůstaly zraněné city, nenávist jednoho k druhému a zklamání. Věci se však ještě více začaly vyostřovat v okamžiku, kdy bratr zbil moji sestru. A to jen proto, že se ho odvážila zeptat na nějakou zanedbatelnou majetkoprávní záležitost. A potom si došlápl na mě. Prý jsem si hodně dovolila, když jsem se zbytečně často zdržovala na společném pozemku.

Jednou za mnou přišel na zahradu, kde jsem pracovala. Byla to scéna jako z hororu. Bratr se přihnal se sekerou v ruce, v obličeji měl výraz šílence a potichu si drmolil jakési nesmysly. Všechno mi vypadlo z rukou, nezmohla jsem se ani na slovo. Nohy mi úplně zdřevěněly a já se nemohla vůbec pohnout. Jen jsem se dívala, jak se ke mně rychle blíží. Hlavou mi běžela myšlenka: A teď mě zabije! Naštěstí celou scénu viděl z okna můj muž a přiběhl mi na pomoc. Bratrovi zkřížil cestu, snažil se mu vytrhnout z ruky sekeru. Ovšem dostal topůrkem několikrát do hlavy a do břicha. Naštěstí ho ostří pokaždé minulo. Ze zranění se i tak dlouho léčil.

Já jsem se psychicky zhroutila. Tenhle okamžik naši rodinu rozbil nadobro. Už se nevídáme. Sama sebe se však neustále ptám: Proč k tomu muselo dojít? Od události uplynulo už pár měsíců, ale moje vzpomínky jsou stále bolavé. Nemůžu zapomenout na naše idylické dětství ani na maminčina poslední slova na smrtelném loži: „Buďte si dobrými sourozenci.“ Ještě že neví, jak to všechno skončilo.

Čtenářka Anna

Autor: kač, bak/Nový čas pre ženy, Kbak