Pátek 25. září 2020
Svátek slaví Zlata, zítra Andrea
Zataženo, déšť 16°C

Vladimír (35): Rodičům se snažím odpustit

10. dubna 2011 | 07:28

Vladimír (35) zažil smutné dětství. Jeho matka byla alkoholička. Otec se jako lékař sice těšil nejlepší pověsti, doma se ale měnil ze seriózního a oblíbeného odborníka na utiskovanou bačkoru. Jaký byl však jeho nejhorší okamžik v životě?

Navenek intelektuální rodina byla zevnitř v úplném rozkladu. Vladimír zažíval bití, ponižování, vybavuje si stále opilou matku a otce neschopného jakkoli bránit sebe i děti.
„Všechno se vleklo roky. Nejdřív jsem se nechával bít a ječet na sebe. Byl jsem malý a ze všeho nejvíc jsem toužil po lásce a uznání. Hlavně od táty, ke kterému jsem slepě vzhlížel, chtěl se mu zalíbit, vyrovnat se mu. Hrozně jsem toužil po ocenění a pochvale,“ vzpomíná Vladimír. Ve škole prospíval výborně, byl výjimečný žák. Učil se hlavně pro tátu a také se bál, aby matka nedělala scény kvůli známkám.

Uznání otce

„V pubertě mi poprvé došlo, že atmosféra se nevyčistí a nikdo si se mnou nepromluví a nepokusí se mi vysvětlit, co se děje. Přestal jsem se učit, ale k rodičům jsem si zachovával stále podivný respekt. Jako bych byl pořád malé dítě, bál jsem se bránit, i když mi bylo šestnáct sedmnáct. Byl jsem vzpurný, hádal jsem se, ale neuměl jsem odporovat mámě, když mi dávala pohlavky nebo facky. Nedokázal jsem si představit, že bych ji uhodil nebo jen odstrčil,“ říká Vladimír.

Dcera ve spárech sekty, šlo jí o život

Po střední škole se dostal na vysokou. Stále ale bydlel s rodiči. Jako by ho do domu hrůzy něco táhlo. Sám přiznává, že jedním z důvodů byly peníze – neměl prostředky na svůj nájem. „Mámin stav se nelepšil, i když byla několikrát v protialkoholní léčebně. Dokonce jsem ji tam sám dvakrát odvezl. Táta? Byl stále pasivní. I když jsem byl věkem dospělý, z nějakého záhadného důvodu jsem hluboko v sobě toužil získat jeho uznání. Viděl jsem ale, že mnou pohrdá.“

Osudný večer

Jako by se vše celé roky střádalo k výbuchu v jeden večer. Vladimír byl ve druhém ročníku vysoké školy. „Přišel jsem domů, máma byla hrozně opilá. Nadávala mi, že jsem neschopný lempl. Snažil jsem se to ignorovat a jedl polévku. Máma najednou vzala nůž, chytla mě za ruku a několikrát mě hluboko řízla do předloktí. Nevím, kde se v ní vzala ta síla, ale nemohl jsem se jí vyškubnout. Najednou bylo všude plno krve. Matka začala brečet a utírala krev mokrou utěrkou. Jak byla opilá, spíš dělala pořád větší svinčík. Držel jsem si krvácející ruku a nebyl jsem schopný slova.

Najednou se otevřely dveře a vešel otec. Všechno viděl, ale zachoval se jako vždycky. Sedl si ke stolu, dal se do polévky a nic neříkal. Ano, ten lékař, kterého jeho pacienti milují, ten solidní pán se pouze díval na smutnou scénu a jako tolikrát – nic neudělal. Jenže já jsem věděl, že tohle je konec. Začal jsem na tátu křičet, ruka mi stále krvácela.

Řval jsem na něj, proč se mě nezastane před tou fúrií, proč to neudělal, když mi bylo pět deset let, když jsem byl dítě? Proč se mě nikdy nezastal? Táta vstal, já jsem k němu vzteky bez sebe skočil a dal mu dvě rány pěstí. Jednu do čelisti a jednu do břicha. Skácel se do kleku na podlahu, byl umazaný od mé krve. Máma jen zírala a začala na mě řvát. Utekl jsem z kuchyně a ven z domu. Vrátil jsem se hrozně opilý až ráno.“

Irena (50): Zavinila jsem smrt syna

„Žiju už jen za sebe.“

Vladimír v nejbližším možné termínu přerušil studium a odešel na vojnu. „Když jsem se vrátil, byli jsme jako cizí lidé, a to nám vydrželo dobrých deset let, během kterých jsem se stačil oženit, rozvést a vystudovat dvě vysoké školy. Pomáhal jsem rodičům, když mě požádali o pomoc, ale jinak jsme si říkali jen dobrý den a na shledanou. Vánoce, svátky, narozeniny? To jsme neslavili, nepsali si.“

Dnes je Vladimírovi 35 let a vztahem s rodiči se už nezabývá. „Poslední roky jsme trochu víc v kontaktu, rodiče jsou přece jen už dost staří. Několikrát jsem byl u nich na kávě. Máma snad už nepije. Vím, mohlo to být všechno mnohem horší, ale mám pocit, že jsem si užil své a jsem rád, že už se netrápím. Lásku matky a uznání otce jsem nedostal, ale už je nepotřebuji, žiju jen za sebe. A snažím se jim odpustit.“

Autor: oli, Kbak