"Vlastně jsem onemocněla tím nejlepším z nejhoršího – šance na vyléčení u rakoviny uzlin je devadesát procent. Jenže jen slovo rakovina u mnoha lidí vyvolává pocit, že je konec. Není." V době, kdy Kateřina ležela v nemocnici s nateklou uzlinou, ji napadlo, že má možná smrtelnou chorobu. „V té chvíli
jsem si řekla: rozejdu se s přítelem, abych mu neničila život. Stáhnu se do ústraní a nebudu nikoho obtěžovat."

"Byla to asi přirozená obranná reakce. Když jsem se pak opravdu dozvěděla diagnózu, naopak jsem se upnula k lidem mně nejbližším – rodičům a tehdejšímu příteli. Jsem jedináček a moc obdivuji své rodiče, jak byli stateční. Teď, když mám vlastní děti, nevím, zda bych obstála tak dobře jako oni. Já jsem mohla jediné: začala jsem ze všech sil usilovat o vyléčení. Vůbec jsem si nepřipouštěla, že bych mohla s nemocí prohrát.“

Kateřina se dozvěděla diagnózu ve dvaceti letech. Byla velmi úspěšná studentka a plánovala velkou kariéru. „Říkala jsem si, že dítě budu mít nejdříve v pětatřiceti! Nehrnula jsem se ani do vdavků,“ říká dnes s úsměvem. „Při první chemoterapii mě držel za ruku můj bratránek. Nikdy mu to nezapomenu. "

"V nemocnici všechno rychle běží, kolem je spousta úplně stejně nebo hůř nemocných lidí, všichni jsme byli nateklí po kortikoidech a vypadaly nám vlasy. Tenkrát ve dvaceti to pro mě byla katastrofa, ale lékaři to neřešili, šlo totiž o život. Musím podotknout, že všichni doktoři i personál, se kterými jsem se setkala, byli skvělí. Náladu jsem mívala různou, ovlivněnou léčbou. Sáhla jsem si na dno, měla jsem lítostivé stavy, ale to asi každý takhle nemocný, i když se tváří sebevíc statečně.“

V době, kdy se Kateřina léčila, nikdo neřešil, zda bude moct mít děti. „Obvykle léčba poškodí reprodukční orgány natolik, že ženy po prodělání této nemoci nemůžou otěhotnět. Stále jsem věřila, že mám naději, ale když mi lékař řekl, že šance je malá, bylo mi strašně smutno. Uvažovala jsem i o variantě umělého oplodnění. Zachránil mě můj tehdejší přítel – současný manžel. Řekl mi, ať hodím všechno za hlavu, že pojedeme na dovolenou. Tak se i stalo. Na té dovolené jsem zázračně otěhotněla.“

Radomíra (40): Roztroušená skleróza mě dovedla až na Kilimandžáro

V pětadvaceti Kateřina porodila první holčičku a o pět let později se manželům narodila druhá. A to přesto, že její vaječníky nevykazovaly prakticky žádnou aktivitu. Kateřina pracuje, ale plný úvazek by nezvládla. Nemoc a náročná léčba zanechaly stopy. „Jsem na sebe opatrnější, někde hluboko ve mně pořád vězí trochu strachu. Ale nesmírně si užívám svoje zázrakem narozené děti, rodinu.“

Jak nemoc změnila Kateřině život? „Z trochu ztřeštěného dítěte se stal dospělý člověk, kariéru jsem nechala plavat a vůbec mě to nemrzí. Mám dvě nádherné děti, ačkoli jsem "v původním plánu" měla rodit až za dva roky. Školu jsem dodělala, pořád na sobě pracuji, sebevzdělávám se, učím se francouzsky. I trochu rebelství ve mně ale zůstalo, při prvním těhotenství mi všichni nakazovali, že musím ležet, ale já jsem chodila do poslední chvíle do práce. Občas do některých věcí chodím po hlavě jako dřív, i když bych se měla držet zpátky. Možná mi odvahu dává moje zkušenost: Vím totiž, že to hezké přijde, když to čekáme nejmíň.“