Pátek 25. září 2020
Svátek slaví Zlata, zítra Andrea
Oblačno, déšť 22°C

Irena (50): Zavinila jsem smrt syna

12. dubna 2011 | 16:48

Irena se vdávala v osmnácti a krátce po svatbě se jí narodil první syn. Užívala si rodinného štěstí i běžných starostí. Pak ale došlo k tragické události, se kterou se nedokáže nikdy vyrovnat. Stačila jen chvilka nepozornosti...

Narodila se na venkově a její rodiče celý život tvrdě pracovali v zemědělství. I ona byla zvyklá „makat“, a tak i po narození prvorozeného syna Péti nevydržela netečně sedět doma. Když nebyla v práci, sbírala po škarpách ovoce nebo starý šrot. Měla ráda nové věci, milovala nákupy oblečení, proto chtěla vydělávat, aby nemusela obracet každou korunu. Obzvlášť když se jí po dvou letech narodil další kluk. Když vyrážela „do terénu“, syny jí většinou hlídala babička, která bydlela ve vedlejší vesnici. Někdy ale brala toho staršího s sebou. Jako v onen osudný den.

Nešťastná cesta

„Měla jsem vytipovanou hromadu železa na konci vesnice,“ začíná Irena vysvětlovat, co se tenkrát stalo. „A tak jsem poprosila svého bratra, který měl náklaďák, že tam spolu dojedeme a naložíme to. V duchu jsem se radovala, že za to bude balík. Už vlastně nevím, proč mi tenkrát máma odmítla hlídat oba kluky. V každém případě jsem u ní ten den nechala jen Radka, který byl ještě miminko...

Prokletý výhled

Bratr mě vyzvedl před domem a společně jsme vyjeli. Dvouletého Péťu jsem v náklaďáku posadila vedle sebe k okénku, aby se mohl dívat ven. Pak jsme se s bratrem zabrali do hovoru a já se na syna na chvíli nesoustředila. Když jsem se k němu znovu otočila, už jsem jen viděla, jak se otevírají dveře a on padá ven,“ říká i dnes s pláčem paní Irena. „Zařvala jsem a bratr zastavil. Už se ale nedalo vůbec nic dělat. Osudný byl pro Péťu nejen pád, ale také přední kolo. Ten pohled na jeho tělíčko, když jsem vyskočila ven, je pro mě dodnes nejděsivější noční můrou. V tu vteřinu jsem se zhroutila a dodnes už ani nevím, kdo tenkrát vlastně přivolal záchranku a policii. Ani to, jak jsem se dostala domů,“ říká smutně Ivana.

Neuvěřitelné! Žena rodí na minutu přesně

Nekonečný smutek

„Pamatuji si až probuzení. Otevřela jsem oči a myslela si, že to byla jen děsivá noční můra. Strhaný výraz manžela mě ale přesvědčil o opaku. Několik dní jsme byli naprosto bez života. Neschopní mluvit, cokoli dělat. O mladšího syna se mi tenkrát postarala máma, neměla jsem sílu. Děsila jsem se toho, jak se na mě bude dívat okolí i moje rodina. Mámina reakce mi ale nakonec hrozně pomohla: „Ber to tak, Irenko, že se to tak mělo stát. Osud mu asi na světě určil jen kratinkou cestu.“ Nikdy mi nic nevyčítala. Ani táta.

Stejně jsem se ale z jeho smrti nepřestala obviňovat. A dodnes mi neodpustil ani můj bratr. I on si bohužel myslí, že jsem tragickou událost zavinila sama. Samozřejmě že se někdy dostávám do stavů, kdy si celou situaci přehrávám v hlavě a říkám si, že stačila jen vteřina a mohlo být všechno jinak. Jenže život svému synovi už nevrátím. I když… Rok po tragické události se mi narodila dcera. Rozhodli jsme se, že ji pojmenujeme po bratrovi, kterého už nikdy nepozná. A tak je Péťa svým způsobem pořád s námi.“

Autor: Alena Dušková, Kbak