2°C
Třiačtyřicetiletá Ivana Hofmannová působí jako atraktivní, sympaticky vyrovnaná blondýnka. Ale k této image se musela bolestně dopracovat za účasti psychiatrů. Její příběh je velmi silný, ale nikoli výjimečný. Podobné trable řeší i jiné ženy. Poskytnout dítěti jako matka samoživitelka dobrý standard. Realizovat se. Dělat kariéru, vydělávat peníze...
Není třeba zdůrazňovat, že uznání v zaměstnání leckdy nahrazuje deficit partnerství, prázdné lože bez chlapa. Nalháváme si, že pracovní úspěch je dobrou alternativou. Jedinou momentální jistotou. Jednu hodnotu vymění jiná – život občas takový přece je.
Jenže často se stává, že dítě, které chceme materiálně zajistit, splnit mu jeho sny, se postupem času dostává ze hry. Na jeho výchovu není čas. My poskytneme pouze mobil, nové značkové tenisky. Trápí nás to a výčitky vytlačujeme pracovní zodpovědností, ambicemi. Budeme se mít líp, miláčku... Ztráty jsou většinou velké. Ivana Hofmannová o nich vypráví.
Nejen ona, ale my všechny ambiciózní ženy můžeme dospět k bodu zlomu, kdy už nemůžeme dál. Psychika a s ní související fyzické zdraví nás zaskočí. Vyhoříme, zkolabujeme, jsme na dně. Odlepit se z něj je velmi těžké a dvakrát tak dlouho trvá, než zase vyplujeme do normálního života.
Okamžik onoho zlomu, jímž Ivana svůj příběh uvádí, je příznačný: „Jednoho dne jsme na poradě rozhlasu plánovali velkou víkendovou akci. Byl to náhlý nápad našeho šéfa. V pátek odpoledne, kdy jsem měla být dávno doma, nás svolal a začal na mě chrlit úkoly. Najednou jsem měla problém chápat, co říká. Slyšela jsem slova, ale nevnímala jejich smysl. A pak jsem mu řekla: Nezlob se, ale já to pro tebe neudělám, jdu domů, já nemůžu.“
První krize
"Byla jsem vdaná osm let, když se mi konečně podařilo otěhotnět. Ve svých devětadvaceti jsem cítila obrovské štěstí. Ve čtvrtém měsíci těhotenství zazvonil u našich dveří neznámý pán, který řekl: ‚Dobrý večer, jsou váš manžel a moje žena doma?‘ Zjistila jsem, že manžel má paralelní vztah s jinou. Chtěla jsem za každou cenu, aby zůstal, ale dělal si, co chtěl. Když přišel porod, došla jsem pěšky do nemocnice. Pak jsem mu zavolala, aby mi donesl tašku s věcmi. Vynadal mi, že ho zdržuju.“ Ani narození syna Karla na situaci nic nezměnilo. Došlo na rozvod a letité soudy o alimenty.
Sama s miminem
„Ocitla jsem se sama s dítětem, nájem za mě museli platit rodiče. Věděla jsem, že nás musím uživit. Já, která jsem do té doby žila ve zlaté kleci! Pět let jsem vydělávala, jak se dalo. Jako taxikářka, barmanka, tanečnice na diskotékách… Někdy jsem opravdu nevěděla, co budeme druhý den jíst. Pak jsem odpověděla na inzerát – hledali produkční do regionálního studia Českého rozhlasu. Vzali mě.“
Ambice převálcovaly matku
„Jsem z podstaty člověk, který není se sebou nikdy spokojený. Dodělala jsem si potřebné vzdělání a absolvovala mnoho školení. Vymýšlela jsem živé pořady. Čím víc mě to bavilo, tím víc jsem práci věnovala energii. To mě začalo vysávat. Brala jsem jakoukoli pracovní výzvu - pořád jsem měla za krkem pocit, že musím uživit kluka a sebe. Byla jsem doslova čtyřiadvacet hodin denně myšlenkami v práci, ve střehu, v pozoru. Vymyslet program, rozdělit práci, zkontrolovat ji. Stále jsem poslouchala vysílání. Někdy jsem byla i čtrnáct hodin v práci. A nepřišlo mi to divné. Když sedíte všichni v jednom kupé, nevidíte, že je to trysk. Během těch let mi nesmírně pomáhal tatínek. Já jako matka nefungovala.“
Ve vleku financí a migrén
„Když šel můj Karel do první třídy, byl to obrovský zápřah. Navíc se zjistilo, že trpí dyslexií a dysgrafií. Od druhé třídy začal jezdit do speciální školy. Dojíždění mě finančně vyčerpávalo. Měla jsem pocit, že musím vydělat ještě víc. V roce 2004 jsem povýšila na post dramaturga. Práce ještě přibylo. Nemoci jsem přecházela, jediným varovným signálem byly několik dní trvající silné migrény, které mi neumožňovaly fungovat. Kvůli nim jsem zvracela, zhubla patnáct kilogramů.“
Nevyhnutelný kolaps
V roce 2004 Ivaně náhle zemřel otec. „Musela jsem zařídit všechny formality. Byla jsem v šoku, ale stále chodila do práce. V sobotu se za tátu měla sloužit mše a pak přišel ten osudný pátek. Z porady jsem odešla s pocitem prázdné hlavy a podivného, tupého klidu. Ten zůstal i doma. Ráno trvalo dvě hodiny, než jsem vstala z postele. V pondělí jsem šla na psychiatrii. Doktor řekl, že pokud budu pokračovat v práci a ignorovat svůj stav, za rok se potkáme na jejich uzavřeném oddělení. Začala jsem chodit na intenzivní psychoterapii a brát psychofarmaka. Když jsem byla rok v neschopnosti, neprodloužili mi pracovní smlouvu.“ Ivina diagnóza zněla: endogenní deprese, porucha kognitivních (poznávacích) funkcí, porucha analyticko-syntetických schopností (schopnost vnímat text a mluvený projev), částečná ztráta paměti. „I teď mi splývají časové údaje, těžko si vybavuji slova...“
Těžká cesta zpět
Ivana dva roky prakticky jen spala. Příliš mnoho podnětů jí způsobovalo fyzickou nevolnost, její mozek vypínal. Když konečně začalo docházet k pomalému zlepšení, došly jí úspory. Půjčovala si peníze, byla bezmocná. „Jednou se mě psychiatr zeptal, co by mě bavilo. Vždycky se mi líbil tanec. Uvolňoval moje emoce. Chytila jsem se toho jako stébla. Opatrně jsem se pokusila o získání licence na osobního trenéra tanečního aerobiku ve Face Czech Fitness. Kvůli mým poruchám bylo těžké připravit se na zkoušky, ale zvládla jsem to. Trénuji už rok a mám zhruba třicet klientů. Celkem asi padesát lekcí měsíčně.“
Zase dobrou mámou
Během celé té doby rostl vedle Ivany její syn. Když na něj konečně našla čas a sílu, bylo mu čtrnáct. „Je to nesmírně samostatný, starostlivý a citlivý kluk. Pamatuje si, jak rychle může člověk ztratit všechno, co má rád. Beru ho s sebou na dovolené s aerobikem, na víkendy. Nehneme se od sebe, užíváme si každou společnou chvilku. Vím, co bylo a co se ještě může stát. S ním i se mnou. Mám z toho strach, ale minulost zpátky nevezmu. Jsem šťastná, že můžu žít svůj život, nejsem v existenční krizi, mám krásného syna. Víc neplánuju.“
|
VÝZVA Posílejte nám své životní příběhy na e-mail: lenka.chvostova@blesk.cz. |
