Barbora dodnes tvrdí, že má své čtyři dcery ráda. A pokud by nepotkala svého pana Božského, asi by je jako každá máma vychovala a vyprovodila do života. Stala se několikanásobnou, vnuky hýčkající babičkou. Ale osud chtěl, aby Božského potkala. Vášeň, kterou s ním prožívala, bez rozpaků směnila za děti, hodného muže, do té doby fungující spokojenou rodinu.

Plodná matka

Barbora ve svém příběhu neuvádí, kdy první dítě počala. Ale zřejmě brzy, když ve třiceti byla matkou čtyř dcer ze dvou manželství. Její první muž byl opilec a násilník. „Měla jsem s ním dvě holky. Byla jsem mladá a nechala si líbit nadávky a občas i nějakou tu ránu,“ tvrdí Barbora. Přesto v manželství zůstala, dokud nepotkala Milana. Až potom se rozvedla.

Barbora zřejmě patří k ženám, které nedokáží bez mužského žít, i když je občas profackuje. Potřebují zkrátka chlapa, jakousi záštitu. A to Milan rozhodně splňoval. I podle Barbory: „Byl. to úplný anděl. Pomáhal mi s dětmi, všechny peníze, které vydělal, dával rodině. Nosil mě na rukou.“ I z tohoto manželství se narodila dvě děvčátka. Deset let to vypadalo na těžkou rodinnou idylu...

Žít a užít

Svoje pobláznění Barbora rozhodně neplánovala. Přišlo nečekaně, jak blesk z čistého nebe a o to bylo intenzivnější. „Karel byl jeden ze slovenských dělníků, kteří nám rekonstruovali chatu. Nemohla jsem si pomoct, zamilovala jsem se do něj naprosto bezhlavě. Na první pohled. Nemohla jsem se ovládnout. Při setkání s ním se mi podlamovala kolena. Vůbec jsem netušila, že láska může s člověkem tak zamávat,“ vzpomíná na seznámení Barbora.

Milovala se s ním potají, i když byl manžel v domě. Všechno jí bylo jedno. Po nás potopa... „Když se měl po pár týdnech Karel vrátit na Slovensko, rozhodla jsem se odjet s ním. Vzala si jen nejnutnější věci, nechala doma muže s dětmi. „Na rodinu jsem nemyslela. Pro mě byl nejdůležitější on,“ přiznává Barbora.

Na stole nechala jen dopis na rozloučenou. „Manžel mi volal, brečel do telefonu. Prosil, vydíral mě, ale já byla rozhodnutá. Zažívala jsem nejkrásnější chvíle v životě a nechtěla se o to nechat připravit. Věděla jsem, že péči o děti za pomoci mé matky nějak zvládne. A doufala, že si holky budu moct časem brát občas na víkend. Nechtěla jsem se obětovat,“ přiznává Barbora.

Právo na lásku?

Možná by někdo očekával, že Barbora časem pozře a uvědomí si, jakou spoušť v rodině zanechala. Nic takového se nestalo. Jí je zcela jedno, že opustila čtyři malé děti, že nejmladší holčičce byly sotva tři roky. Co na tom, že kvůli její lásce trpěli jiní?

O dvě nejstarší dcery z prvního manželství se dodnes stará její matka. Mladší děvčátka vychovává jejich otec Milan. A Barbora tuto situaci komentuje naprosto suverénně. V jejím konstatování není ani stopa výčitky. „Neříkám, že se mi po holkách nestýská. Ale je to stejné, jako když odejde muž od rodiny a bere si děti na víkend. U nás je to obráceně. Jednou měsíčně za mnou jezdí na sobotu a neděli. Svého rozhodnutí nelituji. Opravdovou lásku už bych asi nikdy nepotkala,“ uzavírá mrazivě svůj příběh Barbora. Na odsudky okolí si zvykla. Nijak jimi netrpí. S kamarádkami a rodinou se přestala stýkat. Stačí jí Karel.