1°C
Poctivě jsem tam docházela a dřela jako divá nacvičování zdobení chuťovek, chlebíčků a jiných dobrot. S ozdobným sáčkem jsem dokázala hotové zázraky. Nechci se chlubit, ale bylo to tak.
Proto se také sešla rodina, aby v přímém přenosu sledovala, jak hravě zvládnu všechny pochoutky. Připravovala jsem si suroviny i zdobicí sáček, ve kterém už byla sýrová náplň. V tu chvíli k nám ale nečekaně přišla kamarádka se svým psím mazlíčkem. „No pojď honem dál, ty sladká pusinko. Určitě také něco dostaneš do té tvé roztomilé tlamičky,“ rozplývala jsem se nad bílou načesanou kuličkou.
Všichni usedli a představení mohlo začít. Sáček na zdobení jsem měla pěkně nachystaný v ruce a chtěla jsem se pustit do práce. Ale kde je Honzík? Neviděla jsem svého synka a bez něj to nejde. Honza je legrace sama. Stál za mnou a jak jsem ho pohledem hledala, tak na mě zezadu skočil a zařval něco ve smyslu: „Vzdej se!“
Strašně jsem se lekla a veškerý strach pustila do plného sáčku s náplní. Obsah sáčku vyletěl ve tvaru vlnek ven. Mířila jsem přesně. Všechno skončilo tomu bílému pejskovi na zádech a na hlavě. Nejdříve byl pěkně vyděšený. Jakmile ale zjistil, že se toho oklepáním zbaví, a navíc je to dobré, tak měl radost.
Všichni jsme se strašně smáli, tedy až na kamarádku, která se smála o něco méně. Vždyť její načančaný miláček byl zralý na vykoupání.
Čtenářka Jana
