2°C
Je smutné, že v očích dětí jsme už staří. Zrazují nás od nákupu různých moderních věcí. Manželovi je 84 let a mně sladkých 70. Cítíme se mladí a děláme všechno pro to, aby nás ta s kosou obešla. Seznamujeme se s mobily a počítači. Snažíme se prokousat se přes všechno sami. Vždyť nejsme hloupí...
Jako první přišel na řadu mobilní telefon. Jednou mi manžel volal z výtahu, že je na cestě domů, abych uvařila kávu, jenže zapomněl telefon vypnout. Nepřejte si vidět tu fakturu! Také jsme se snažili dobíjet mobil kartou přes bankomat. Všechno šlo jako po másle, ale najednou na nás začal bankomat požadovat číslo karty. Manžel zadával číslo snad už po čtvrté, ale stále jen: Zadejte číslo karty! Manžel to nezvládl a rozkřičel: „Ty jeden kráme, vždyť jsem ti to řekl už aspoň čtyřikrát!“ Až od operátora jsme se pak dozvěděli, že je potřeba číslo vyťukat...
Když jsme si našetřili a koupili si počítač, ukázal nám prodavač to nejdůležitější. Tedy jak ho zapnout, vypnout a jak vložit disketu. Zase nám chvíli trvalo, než jsme se to naučili. Přitom jsme si pořádně zanadávali a kazili si příjemné chvíle. Chtěli jsme si prohlédnout všechny diskety, které jsme dostali. Místo prohlédnutí jsme je však vymazali. I ty, které nám daly děti, s fotografiemi z dovolené. Věřím ale, že to všechno zvládneme. Možná, že přijde řada i na internet, a to bude teprve veselo!
Čtenářka Gabriela
