2°C
Moje babička totiž měla rakovinu prsu, takže byla hodně vysoká pravděpodobnost, že ji budu mít také, a to mě opravdu velmi děsilo.
Před svým přítelem Petrem jsem však svoje obavy skrývala, jak jen to šlo. Nikdy jsem se mu ani slůvkem nezmínila. Milovala jsem ho a miluji, ale nechtěla jsem ho zbytečně děsit, když nebyl důvod.
A teď je to tady! Proboha, co budu dělat? Když jsem po tomto vyřčeném ortelu přišla domů, napsala jsem Petrovi dopis. V tomto psaní jsem mu všechno "řekla". Hlavně jsem se mu však pokoušela vysvětlit, že bude daleko lepší, když se už neuvidíme. V žádném případě bych totiž své lásce nechtěla kazit život a trápit ho. Z toho důvodu jsem si také sbalila všechny své věci, jak nejrychleji to jen šlo, a okamžitě jsem odjela ke své matce na venkov.
Uběhlo několik pro mě strašných a nekonečných dní a já byla úplně na dně. Pak ale najednou zazvonil zvonek u dveří...
Zrovna jsem byla doma sama, a proto jsem šla otevřít. Nikoho jsem nečekala a mamka měla klíče, tak proč by na mě zvonila. Za dveřmi na mě čekalo obrovské překvapení, které bylo tím nejlepším a zároveň nejkrásnějším v mém dodavadním životě. Stál tam můj Petr a v ruce držel velkou kytici nádherných růží. Neměla jsem slov.
Beze slova mě objal a řekl: „To sis opravdu myslela, že tě po všech těch letech nebudu chtít kvůli nějaké nemoci, se kterou budeme společně bojovat a zvítězíme? Vezmeš si mě?“ Jenom jsem kývla a řekla si, že tenhle boj zvládnu, že ho prostě musím zvládnout. Ještě sice vyhráno nemám, ale bojuji… Jednou určitě zvítězím díky své lásce, která je mi velkou oporou.
Čtenářka Veronika
