9°C
Bydlíme v jednom okresním městě na sídlišti. Občas na víkendy cestujeme na Slovensko do jedné malé vesničky. Moji dva synové se pokaždé vždy velmi těšili na babičku a na příhody, které u ní zažili. Kromě toho se jim bydlení v dřevěném domku líbilo, ale i všechno ostatní, co bydlení na vesnici přináší.
Cesta do této vsi vede přes dlouhý les, který tvoří souvislé údolí. Cestou přes údolí je vidět plno kopců, ale především menších i větších zatáček. Tento nerovný terén nám v autě často způsoboval nepříjemnou nevolnost. Abychom to celé lépe snášeli a přežili, zkracovaly si děti cestu tím, že recitovaly básničky nebo zpívaly své oblíbené písničky.
Když mi jednou opět nebylo během cesty dobře a potřebovala jsem opravdu akutně čerstvý vzduch, požádala jsem manžela, aby mi zastavil. Učinil tak v údolí na nejbližším možném místě. Vystoupila jsem z auta a vychutnávala si nejen čerstvý vzduch, ale i nádhernou přírodu. Najednou mi oči padly na nejbližší zatáčku u cesty. Kráčel po ní medvěd! Připadalo mi to naprosto neskutečné. Moje „kyslíková léčba“ se najednou změnila na léčbu šokem. Samotné setkání naštěstí netrvalo dlouho. Překvapení totiž bylo oboustranné. Vylekaně jsme se na sebe dívali, ale chlupáče to naštěstí po chvíli omrzelo. Asi usoudil, že mu nestojím za to. Klidně se otočil a zamířil zpátky do lesa. Já zase kvapem do auta, kde seděly děti s manželem. Musím přiznat, že nikdy mě nevolnost nepřešla tak rychle jako tenkrát. Radost z nečekaného setkání měly především děti, které živého medvěda ještě nikdy neviděly.
Čtenářka Marie
