2°C
Jako každý rok, tak i loni jsem procházela knihkupectví ale žádná mne nezaujala, až.... zcela nenápadná ....mne oslovila. Již při prolistování jsem zjistila, že to je ta pravá, kterou bych jí chtěla dát. Vyjadřuje přesně mé city k ní, jsou v ní napsány všechna slova, které si nemáme čas říci a já se bála že ani neví jak moc mi miluji a co vše pro mne znamená.
Slohová práce mé dcery:
Jak chutná život?
Hodně jsem se těšila na letošní Vánoce, až se na Štědrý den uvelebím na pohovce a začtu se do knížky, kterou bych měla dostat. Ale člověk se nemá těšit předčasně. Jak jsem tak rozbalovala dárky, zjistila jsem, že ani v jednom z balíčků se neschovává to, na co jsem nejvíc čekala. A pak se objevil. Maličký, nenápadný. Netušila jsem, co v něm může být. A byla to knížka. Tedy spíš knížečka. Maličká, asi 6x4x2 cm s názvem "Mé drahé dceři." Vyrazilo mi to dech, byla jsem docela zklamaná. Čekala jsem něco většího a obsáhlejšího... Ani jsem ji pořádně neotevřela a později jsem ji položila na poličku v pokoji. Po celé svátky jsem si na ni vůbec nevzpomněla.
Až dnes, kdy mě po celý den a ani večer nepolíbila žádná múza k napsání slohové práce, jsem ji konečně otevřela. Pořád jsem nevěděla, co vlastně psát, takže jsem doufala, že mě při jejím prolistování napadne něco, co bych mohla později přenést na papír. Již při přečtení několika prvních ministránek jsem se tloukla do hlavy. Listovala jsem jí jako šílená a čím více stránek jsem přečetla, tím více mi to všechno docházelo. Došlo mi, že to není jen tak nějaká knížečka s nejkrásnějšími citáty o dcerách, ale že ta maličká věc, co držím v ruce, je jakýmsi poselstvím. Vyjádřením mámina citového pouta ke mně, jakési potvrzení toho, že tenkrát v osmnácti udělala dobře a dala mi příležitost žít. Mohla si zvolit tu snazší cestu, bez všech těch starostí, které péče a výchova dítěte obnáší, ale jelikož je odjakživa silný a rozhodný člověk, vydala se tou cestou těžší – se mnou po boku. Jelikož jsem byla v podstatě neplánované dítě, s největší pravděpodobností jsem svému biologickému otci nahnala strach. Tak si tedy co nejrychleji sbalil svých pět švestek, s mámou se rozvedl a nechal ji bojovat samotnou. Nutno říct, že mě máma nikdy nebrala jako přítěž, alespoň myslím. Nebrala mě tak ani ona, ani muž, kterého si během prvního roku mého života vzala, a kterému již osmnáct let říkám "tati". A je to pro mě ten pravý táta, on, a žádný jiný. Vím, že jsem jim nedělala pořád jen radost, že se rozčilovali nad mou tupostí při pokusech o převod jednotek, že je vytáčel pohled na hromadu oblečení na opěradle židle v mém pokoji, že se chytali za hlavu, když jsem ve škole rozbila okno, či že se jim protáčejí panenky při pohledu na můj měsíční paušál za telefon… Ale vždy při mně stáli, pomáhali mi, radili, podporovali a poslouchali mě a vychovávali podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Vždy se mnou jednali jako rovný s rovným, o což se snažím také. Pokud by něco nemělo vyjít, nechají mě natlouct si nos, ale vždy mě z té pomyslné země zvednou a povzbudí v dalším jednání. Oni jsou ti, kteří mě vždy podrží, ti, ke kterým můžu kdykoli přijít a vybrečet se nebo si prostě jen tak popovídat. Jistě, také mě někdy štvou, například když mě poučují nebo o něčem přesvědčují, když mají své nálady nebo se do mě prostě jen navážejí, ale i já jsem často unavená, mrzutá a nevrlá. Přesto vím, že to se mnou mysleli a myslí vždy dobře, chtějí mi pomoci, chránit mě, ušetřit mi klopýtnutí – protože mě mají rádi.
V té malé chytré knížečce mě kromě jiných zaujal jeden citát, který je opravdu výstižný: "Jednou z ironií rodičovství je, že máte své děti jen omezený počet let a zřídka kdy je vidíte. Možná je jen zřídka kdy slyšíte. Ale síla dítěte je s vámi celý život" (řekla jistá Bette Davis). A já si myslím, že také síla rodičovské lásky je s námi po celý život. Alespoň v mém případě to platí. A proto bych svým rodičům chtěla touto cestou říci, že ať už budu kdykoli kdekoliv, mám je ráda. A také, že jsem jim vděčná za vše, co pro mě kdy udělali, či udělají.
Tedy: Láska, cesta nebo příležitost je to, o čem jsem nakonec psala? Řekla bych, že všechno dohromady a ještě něco navíc. A takhle chutná život…
Slohovou práci své dcery jsem četla na několikrát, protože jsem pro slzy neviděla na řádky...
Čtenářka Věra
