Často mě bolelo břicho, byla jsem malátná a měla průjem. Pak ale naštěstí zabrala léčba a vše se uklidnilo. Smířila jsem se s tím, že žiji s „Crohnem“.

Po čtyřech letech jsme s přítelem vzali. Já jsem změnila zaměstnání, zařídili jsme si bydlení a začali se těšit na miminko. To ale nepřicházelo. Propadala jsem panice, ale říkala jsem si, že do třiceti mám času dost. Po 29. narozeninách padlo rozhodnutí, naše i lékařů, že podstoupím umělé oplodnění.

Oba jsme s manželem absolvovali vyšetření a byli jsme zdraví. „Tak zase jen ten Crohn s námi takhle cvičí,“ říkala jsem si. Několik dalších vyšetření, odběry, hormonální léčba a každý den injekce do břicha. Vše jsme zvládli. Nastal odběr vajíček a oplodnění a po několika dnech jejich zavedení.

Měli jsme štěstí hned napoprvé. Při prohlídne nám lékaři navíc řekli, že budeme mít dvojčátka. Byli jsme štěstím bez sebe. Bohužel o sobě opět dala vědět moje nemoc. Lékaři mi doporučili, abych dala jedno embryo pryč. Že prý je to na tělo příliš velká zátěž – těhotenství (ještě k tomu dvojčata) a Crohnova choroba. Nechtěla jsem, radila jsem se s lékaři i rodinou, ale konečné rozhodnutí zůstalo na mně. Jednoznačně jsem chtěla obě děti, řekla jsem si, že to musím zvládnout.

Měla jsem sice rizikové těhotenství, ale bylo to nádherné období. Moje nemoc se uklidnila a já jsem prožila krásné měsíce a děti donosila do 37. týdne. Obavy lékařů se naštěstí nepotvrdily a já se cítila nejlépe za posledních několik let. Minulý rok v květnu se nám narodila dvojčata Karlička (2,5 kg) a Lukášek (2,2 kg). Opět jsem se začala rvát se svou nemocí, ale zvládnu to, protože doma mám ten největší a nejkrásnější motor. Moje děti.

Čtenářka Alena

Lukášek s Karličkou jsou mým motorem.

Autor: archiv čtenářky