Každý rok se těším, až pojede manžel se syny na hory, přijede maminka a budeme společně „hospodařit“. Před lety opět začal můj týden s maminkou. Udělaly se jí „ostruhy“ a já jsem jí domluvila vyšetření. Dala jsem si za úkol, že jí zařídím i lázně. Chtěla jsem, abychom tam jely společně.

V nemocnici jsem cítila sílu a suverenitu, se kterou vše potřebné zařídím. Chtěla jsem mamce dokázat, že na mě může být hrdá! V ordinaci jsem lékaři vysvětlila její problém a lázně jsem chtěla nechat až na konec. Maminka si lehla a lékař po prohlídce pravil: „No jo, to chce obstřik.“ Netušila jsem, co to obnáší. Stála jsem u její hlavy, a když doktor vykonával zmíněný výkon, a věděla jsem, že je zle. Maminka je „tvrdá“, zocelená životem po všech stránkách, fyzicky i psychicky. Vydržela už statečně tolik bolesti, co málokdo.

Při obstřiku jsem ale viděla její obličej! Nejprve strašně zrudla, zaťala zuby, aby nezařvala na celý špitál, tloukla hlavou ze strany na stranu a dělala různé grimasy. Ach bože, s tím jsem nepočítala! Cítila jsem, jak se mi začíná klepat brada. Udělalo se mi mdlo a celým tělem mi projížděla nepopsatelná bolest spojená s pocitem na zvracení. S klepajícími se zuby se přidal třes celého těla, pocit bezmoci, prostě vše, co je možné prožít, když prožíváte utrpení spolu s milovaným člověkem. Čekala jsem, kdy omdlím přímo na ležící maminku. Ta se však pomalu zvedala z lehátka, zatímco já jsem se snažila, abych se nepozvracela. Musela jsem z ordinace pryč…

Maminka, jak mi řekla později, si mého odchodu hned nevšimla. Prý stále čekala, kdy se jí za zády ozve její tisková mluvčí a vyřídí vše potřebné ohledně lázní. Toho se však nedočkala, protože já jsem na záchodě děkovala sama sobě, že jsem ráno nesnídala. Bylo mi moc zle. V příšerném stavu jsem se doplazila k umyvadlu a pocákala se studenou vodou. Krokem opilce jsem se vypotácela na hlavní chodbu.

Spatřila jsem maminku, jak na mě vytřeštěně hledí. „Janičko, prosím tě, kde jsi? Co se stalo?“ zeptala se mě starostlivě. „Mně je strašně špatně,“ odpověděla jsem chvějícím se hlasem. „Chudinko moje, co se ti přihodilo, kde jsi byla?“ A tak maminka, která měla čerstvý obstřik a určitě ji to hodně bolelo, mě podpírala a vlastně odvlekla domů.

Tam mě uložila do postele, přikryla, udělala mi čaj a konejšila mě. Když mi vyprávěla, jak z ordinace zmizela její tisková mluvčí, která jí slibovala lázně, a jak jsem pak vypadala po příchodu z toalety, smály jsme se na celý dům. Dokonce se mi svěřila, že o mě sice měla velkou starost, ale měla co dělat, aby se při pohledu na mě nezačala smát už v nemocnici. „Jani, ty jsi vypadala otřesně. Jako kdyby tě vyhodili z hospody. Bundu nakřivo, půl límce ven, půl zamotaného dovnitř, čepici našišato, celá zelená, očima jsi koulela,“ vyprávěla. Při tom popisu to opravdu muselo být „zoufale“ veselé.

Čtenářka Jana