Bylo to v době, kdy jsem se rozváděla, protože si manžel našel mladší partnerku. O naši dcerku se nikdy zvlášť nestaral a o mě už vůbec ne. Odešel a já si myslela, že ve 27 letech už mě nic hezkého nečeká.

Po mateřské dovolené jsem se znovu vrátila do práce, kde jsem se seznámila s novým kolegou. Od první chvíle jsme si výborně rozuměli. Byl o osm let mladší, ale to pro nás dva nebylo podstatné. Byli jsme jen kolegové, nic víc jsme v plánu neměli.

Začala jsem se kvůli němu o sebe víc starat. Byl pro mě takovým malým stimulem. Zase jsem cvičila, lépe jsem se oblékala, hýřila jsem úsměvy. Ale s žádnými vedlejšími úmysly! Cítila jsem se prostě lépe. Brali jsme to tak, že k sobě jednoduše "nepasujeme" věkem. Naše srdce si však byla blízká až příliš.

Přišly první tajné schůzky, chodili jsme do divadla a do kina, na výlety. Po práci jsme si chodívali někam sednout s ostatními kolegy a nad jejich hlavami jsme si vyměňovali něžné pohledy. Okolí nic netušilo, ale my jsme byli do sebe po uši zamilovaní. Bylo to krásné období, nekonečné rozhovory, procházky, nenápadné úsměvy v práci... Mirek se navíc nebránil bližšímu seznámení s mojí dcerou, což byl velký krok vpřed.

Ještě jako šťastná rodina, když jsme – já a bratr – byli děti.

Autor: ilustrační foto: SHUTTERSTOCK.COM

A naprosté prolomení pomyslných bariér? Mirek si v té době dělal v našem městě řidičský průkaz. Jednou mu - po pozdní jízdě - ujel autobus a on využil mou nabídku, aby u nás zůstal přes noc. Dlouho jsem k tomu sbírala odvahu. Tu noc jsme se rozhodli být spolu a ukázat všem, že patříme k sobě. Zavrhla jsem myšlenku, že žít s mladším mužem nemůže vyjít - jednoduše jsme šli do toho. Už čtvrtým rokem jsme manželé a k mojí dceři přibyl i náš syn Mirek.

Děkuji šťastným náhodám, které nás spojily, a naší odvaze vyzkoušet si navzdory předsudkům společný život.

čtenářka Marie