9°C
Pokaždé jsem si to totiž pořádně užila.
Ráno 14. února jsme s bráchou vyrazili na sjezdovku. Bylo nádherné počasí a každý sjezd jsme si pořádně vychutnávali. Při jednom sjezdu, což jsem opravdu nečekala, mi téměř dole vběhlo do cesty nějaké dítě. Nechápu, kde se tam vzalo. Pokoušela jsem mu vyhnout a vjela jsem přímo do lesa. Bolela mě noha a ruka a měla jsem zlomenou jednu lyži.
Brácha mě přiběhl zkontrolovat. Pomáhal mi vstát, ale nešlo to. Měla jsem zlomenou nohu. Po příjezdu na pohotovost mě poslali na rentgen a zjistili, že ruku zlomenou nemám, ale nohu ano.
Ošetřoval mě mladý a velmi sympatický lékař s nádhernýma očima. Nemohla jsem odolat a i přes své zranění jsem se na něj musela stále dívat. Když jsme odcházeli, bylo mi to moc líto, protože mi bylo jasné, že už ho pravděpodobně nikdy neuvidím.
„Slečno, počkejte,“ vyběhl za mnou, když jsem se belhala pryč. „Víte, já tohle normálně nedělám, ale nešla byste někdy na kávu?“ Souhlasila jsem a nadiktovala mu své telefonní číslo.
Za týden za mnou přijel, protože jsem ještě měla sádru. Zašli jsme do kina a na večeři a celý den byl naprosto perfektní. Pak už jezdil častěji, a když mi sundali sádru, začala jsem jezdit i já za ním. Nedávno jsme se rozhodli, že se v létě vezmeme. Co víc si můžu přát?
Čtenářka Hana
