7°C
O ti i přesto, že mi jasně řekl, ať si uvědomím, že budu na všechno sama, protože on na svém životě nehodlá nic měnit. Ani těhotenství nebylo tak pohodové jako ta dvě předchozí. Tvrdlo mi bříško, a to nebylo dobře. Zůstala jsem doma až do porodu. Z porodnice jsem si přivezla syna. Pak jsem měla poznat, co je to skutečná hrůza.
Seděla jsem s kamarádkou v pokoji a povídaly jsme si. Občas jsem zkontrolovala syna, zda je v pořádku. Něco je jinak, říkal mi šestý smysl. Pozor holka, něco je jinak! Sklonila jsem se nad postýlku a strach mě úplně ochromil. Chlapeček nedýchal a modral. Váhání a úlek byl krátký. Rychle jsem ho vyndala z postýlky a vdechla mu do plic vzduch. Chlapec se nadechl, otevřel oči, ale neplakal. Zůstala jsem v šoku a říkala si, co to proboha znamenalo. Strach ve mně zůstal a syna jsem pozorovala další dny jako ostříž.
Další záchvat přišel asi za tři týdny. Tentýž scénář. Chlapech prostě ve spánku přestal dýchat. Znovu jsem ho vrátila do života. Pak nastala naše křížová cesta po doktorech. Nikdo mi nevěřil, ale já věděla své. Půl roku jsem vedle syna usínala mikrospánkem a probouzela se s děsem, že jsem zaspala jeho další záchvat. Ruku položenou na jeho hrudi, abych zachytila vše, co není normální.
U jednoho záchvatu byla moje kamarádka a u dalšího sestra. Takže ty o mých starostech věděly, ale o to víc jsem byla na všechno sama. Nikdo ho totiž nechtěl pohlídat ani pár minut, ze strachu, co se může stát. A tak jsem si zvykla nosit syna všude s sebou. Do koupelny, na toaletu. Ať jsem dělala cokoliv, stále jsem ho sledovala a pořád jsem běhala za lékaři.
Jednoho dne se mi do rukou dostal časopis, ze kterého jsem se dozvěděla, co mému synovi je. Syndrom náhlého úmrtí kojence bez příčiny. Byla tam uvedeno, že záchvaty se dějí jen do věku šesti měsíců. Synovi bylo už skoro osm měsíců a já si uvědomila, že jsem vlastně už hodně dlouho nezasahovala.
Neřeknu vám, kolikrát jsem synkovi zachránila život, čárky jsem si nedělala.
Vzala jsem malého a článek a šla k doktorce. Najednou to šlo. Syna poslali do Brna do nemocnice na monitorování mozku, ale já věděla, že tahle trnitá cesta je už za mnou. Přijela jsem domů a byla po dlouhých měsících sama, bez syna. Seděla jsem a připadala jsem si víc mrtvá než živá. Druhý den jsem skončila u lékařky a byly mi nasazeny léky, které mě na týden vyřadily z normálního života. Stále jsem spala a vstávala jsem jenom kvůli tomu, abych se napila a došla na toaletu. Pak jsem skončila u psychiatra. Verdikt zněl: totální vyhoření, zbourání imunitního systému. Rok jsem se léčila, než jsem byla schopna existovat. Poškození je ale trvalé. Už 20 let žiji s touto nemocí a s čekáním na její návrat. Stačí malé vychýlení, a jste zase na začátku – vrací se, aby vás trápila. Přesto ničeho nelituji. Když se na syna podívám, tak vím, že jsem měla proč bojovat.
Ale víte, co je nejhorší? Lidé! Dostanete cejch blázna, i když o vás nic nevědí a hlavně si pletou depresi s módní "depkou", kterou trpí všichni. Potkáte někoho na ulici: "Jak se máš?" "Blbě, mám depku." To je nejčastější výrok této doby. A já si jen potichu říkám. Klid holka, ať jsou rádi, že neznají nemoc se jménem deprese.
Čtenářka Milena
