Zuzana Navarová: Holka s kytarou, která si nehrála na hvězdu. Zabila ji rakovina

5. prosince 2018 | 06:00

V pátek uplyne čtrnáct let od její smrti. Zpěvačka, která na našem hudebním poli neměla konkurenci. Podle mnohých by mohla být ještě slavnější, kdyby v tom „uměla chodit“. Nikdy jí nešlo o komerční úspěch, byla pokorná, poctivá a profesionální. V době, kdy už věděla, že má rakovinu, jen málokdo tušil, jak na tom je. Nemluvila moc o soukromí, raději zpívala a dávala lidem radost. Navenek působila přísně, ale na pódiu to rozbalila a dala průchod emocím.

Příští rok by oslavila šedesátku. Narodila se v roce 1959 v Hradci Králové a už v deseti letech držela v ruce kytaru. Nikdy ji už nepustila. S maminkou od malička zpívala při mytí nádobí české lidovky. Vystudovala gymnázium, kde se zcela náhodou dostala ke španělštině. Tu potom vystudovala spolu s češtinou na Filozofické fakultě UK v Praze (učitelský obor). Jeden rok po škole dokonce učila.

Nerez a zjevení na hudební scéně

Právě v Praze se na jednom večírku seznámila se dvěma muzikanty a v roce 1981 vznikla kapela Nerez. Byla to doslova pecka, zjevení, které nemělo obdoby. Milovali je fanoušci, kritici pěli chválu. Hvězda stoupala pořád nahoru. Mezitím odjela Zuzana na půl roku na Kubu, tam přičichla k latinskoamerické muzice. Ta ji uchvátila. V roce 1994 se Nerez rozpadl, bylo jí 35 let.

Musela jít svou vlastní cestou. A šla po ní úžasně. Byla svá, střídala žánry a vůbec si s tím nelámala hlavu. Dala prostor latinskoamerickému vlivu, ale nejen tomu. Vždy se obklopovala výtečnými muzikanty, například s Ivánem Gutiérrezem a s baskytaristou Karlem Cábou vytvořila kapelu Tres. Později vznikla skupina Koa, kde zazářili vedle Zuzany Mário Bihári, Camilo Caller a František Raba. Kritici její umění ocenili v roce 2002 Andělem.

Texty povýšila na poezii

Svým krásným altem zazpívala cokoli: čardáš, folk či karibskou bossa novu. Česky, romsky, slovensky, rusky, španělsky, dokonce i kečuánsky. Její texty byly expresivní, dojímaly stejně silně jako její muzika. Byly spíše poezií. Není divu, že na jejích koncertech lidi vstávali. Bulvár o ní nepsal, protože o svém soukromí moc nemluvila. Vdaná byla jednou, vzala si Kubánce, ale brzo se rozešli. Nedokázal tady žít a odjel do Španělska.

Kdysi hodně kouřila, pak přestala a začala pít zelený čaj a cvičit tai-či. Neměla mobil a půjčovala si ho od maminky. Milovala přírodu a poznala každého ptáka. V jednom rozhovoru těsně před smrtí prohlásila, že každý probíhající okamžik je její cíl. Děti bohužel neměla, ale nelitovala. Moc neplánovala, žila.

Nepovažovala se za hvězdu, i když jí byla

Největší motivací byli posluchači, pro které hrála. Nikdy se nepovažovala za hvězdu, přitom patřila mezi naše nejlepší zpěvačky. Nebyla ctižádostivá, hrála hlavně pro lidi. Bylo jí fuk, jestli ji hráli v rozhlase nebo se objevila v televizi. Její živé koncerty ale byly vždycky vyprodané.

Skládala hudbu k divadelním představením, objevila zpěvačku Radúzu a taky talent Věry Bílé. V roce 2003 nazpívala ústřední píseň do pohádky Čert ví proč. Jan P. Muchow o ní prohlásil, že byla první dámou české hudební scény. V jednom z rozhovorů o sobě Zuzana řekla, že věcem nechává volný průběh a netlačí moc na pilu. Zemřela 7. prosince 2004 a až do poslední chvíle měla spoustu plánů. „Těším se, co potkám. Jsem šťastná.“ Bylo jí pouhých 45 let.

Kdo koho miloval? Proč někomu nevyšla kariéra? Další příběhy herců a hereček nejen z doby první republiky najdete na webu Blesk pro ženy ZDE



 

 

 

Autor: aši
1080p 720p 360p
DesktopMobile