2°C
Jeho kolega Jan Pivec o něm prohlásil, že byl obdivuhodný člověk, kterého měl rád na jevišti i v životě. Měl svérázný humor a osobitý životní styl. Vždycky se snažil, aby se lidi bavili a měli dobrou náladu, a svůj život tomu podřizoval. Mnozí na něj vzpomínají jako na velkého recesistu, s nímž nikdy nebyla nuda.
Šlechtický titul byl vymyšlený
Narodil se jako Václav Jan Rasch. V literatuře najdeme spoustu informací o tom, že hercova rodina užívala titul rytíř hessenský, ale podle genealoga Romana Stodůlka žádný takový titul v evropské šlechtě neexistoval. Pravdou ovšem je, že hercův otec pracoval dva roky jako správce šlechtického kasina v Praze.
Saša Rašilov v roce 1909 ukončil studia typografie, tentýž rok zemřela i jeho matka. Od patnácti let začal obcházet žižkovské hospody s vymyšleným humorným programem, aby rodině přilepšil. V roce 1914 byl odvelen do války, ovšem díky svému hereckému umění, kdy nasimuloval nervovou poruchu, byl propuštěn. Švejk jako vyšitý! Však ho také odborníci přirovnávali díky improvizační schopnosti k Haškovi i Švejkovi.
V Národním divadle až do konce života
Hned po návratu začal hrát, nejdříve v Divadle Varieté v Karlíně. U Labutě se pak potkal s Oldřichem Novým, s ním se pak velmi spřátelil. Rašilov střídal angažmá zhruba šest let, až si ho všiml divadelní režisér Národního divadla Karel Hilar. V roce 1921 tam Rašilov nastoupil, nejprve pod vymyšleným jménem Václav Rychlý, později již pod pseudonymem Rašilov. Z Národního divadla už nikdy neodešel.
Jeho humor byl nezvyklý, ovšem v mnoha rolích prokázal, že neumí „jen“ komické role, ale že je taky výborný charakterní herec. Získal dvě Národní ceny, první v roce 1941, druhou v roce 1950 za film Rodinné trampoty oficiála Třísky. O tři roky později byl jmenován zasloužilým umělcem.
Nejvíc si ho ovšem pamatujeme z filmů, zazářil v Přítelkyni pana ministra, Zlatém dnu, Mravnosti nade vše, Otci Kondelíkovi a ženichu Vejvarovi či vynikajícím historickém dramatu Rozina sebranec. Není žádným překvapením, že Rašilov moc filmování nemusel, měl raději živý kontakt s diváky. I proto není jeho filmografie tak rozsáhlá.
Miloval černý humor
Po válce natočil Rašilov řadu dalších výborných filmů, například Nezbedný bakalář, Hostinec U kamenného stolu, Daleká cesta či Divotvorný klobouk. Poslední film natočil v roce 1953.
V osobním životě měl rád legrácky a měl výjimečný talent pro sarkasmus. Miloval černý humor a po ruce měl vždy nějakou historku, o níž nikdo nevěděl, zda je pravdivá, či vymyšlená. Jednou z nich je i ta, že žil na hausbótu. Ovšem ta je zrovna pravdivá, podle úředních dokumentů na něm žil s manželkou dokonce tři roky. V roce 1931 se přestěhovali na Zbraslav.
Bohužel to, že si dělal často a rád legraci nejen z druhých, ale i sám ze sebe, se mu stalo osudným. Když totiž opravdu onemocněl, nikdo mu nevěřil. Zemřel v necelých čtyřiašedesáti letech v květnu 1955. Jeho herecká duše ale našla pokračovatele, syn Saša mladší se stal televizním kameramanem, dva vnuci jsou úspěšní herci. Bohužel, legrácky svého dědečka nikdy nezažili, zemřel moc brzo.
Kdo koho miloval? Proč někomu nevyšla kariéra? Další příběhy legendárních hereček a herců najdete ZDE
