2°C
Neratovická čertice
Narodila se v roce 1913 v rodině železničáře a dostala něžné jméno Luběnka. Maminka byla nadšená ochotnice, takže svou divokou dceru podporovala. Zpívala s ní, nechala ji, aby chodila na divadelní zkoušky, hrála na housle. Jako Luběnka se ovšem nechovala ani omylem. Prý se měla narodit jako kluk, protože s kluky lezla po stromech, házela kameny, a hrála dokonce fotbal. Když se přestěhovali do Prahy, přihlásila se na konzervatoř, a to i přes otcovy protesty. Ale i když zkoušky udělala, nikdy studovat nezačala. V létě totiž poznala ředitele Smíchovské Arény Fencla, který jí nabídl roli v revue Jak se dělá milion. A Ljuba okamžitě skočila rovnýma nohama do hereckého života. Od té doby putovala od divadla k divadlu a stala se z ní uznávaná sopránová zpěvačka a operetní hvězda.
Napříč divadelními scénami
Hermanová vydržela v každém divadle maximálně dva roky. Hrála ve Švandově divadle, kam ji přitáhli Jára Kohout a Ferenc Futurista. Těm dvěma doslova učarovala, a to nejen svýma dlouhýma nohama, které dokázala vyhodit až nahoru (což ostatně dovedla i ve svých sedmdesáti), ale hlavně svým zpěvem i tancem. Pak šla Ljuba do Národního divadla v Bratislavě, tam šla z role do role, chvíli byla i ve Vídni a pak ji čekala první role v satirické komedii Voskovce a Wericha – Peníze nebo život. Díky ní pak hrála jednu sezonu v jejich divadle. Další dva roky pobyla u Oldřicha Nového, jehož divadlo opustila nedobrovolně, když ji Nový propustil. Dozvěděl se totiž, že je poloviční Židovka.
Po válce se její kariéra rozjela
Podařilo se jí přežít válku, vystupovala pohostinsky, často měnila scény, a dokonce se živila jako pomocná síla v Lucerna Baru. Teprve později po válce se její kariéra znova rozjela – a úspěšně. Zářila v Divadle V+W, v Hudebním divadle Karlín, v Divadle Na zábradlí, které spoluzakládala. Padesátá a šedesátá léta strávila Ljuba především na zájezdních představeních, po estrádách, zpívala šansony v malých divadelních klubech. Všude, kde byla, hrála, zpívala a tančila jako o život. Vitální byla opravdu až do konce svého života a diváci ji doslova milovali.
Film ve stínu divadla
Bohužel – v divadle sice excelovala, ale filmových rolí na rozdíl od svých tehdejších kolegyň tolik nedostávala. Zahrála si celkem asi ve dvaceti filmech. V tom prvním (Peníze nebo život) si zazpívala hit Život je jen náhoda společně s Hanou Vítovou. Údajně obě herečky tvrdily, že písničku napsal Jaroslav Ježek právě pro ni, protože ji miloval. Kde je pravda, se už nedozvíme. Obě stály za hřích a muži jim padali k nohám. Mezi nejznámější role Ljuby Hermanové dále patřily hudební komedie Jsem děvče s čertem v těle, komedie Panenka nebo slavná komedie Otec Kondelík a ženich Vejvara. Po válce už si moc nezahrála. Podobně jako její kolegyně, tak i ona byla považována kvůli operetě za buržoazní herečku. Později se objevila například ve snímku Vražda ing. Čerta. V televizi se však objevovala mnohem víc, a to v různých pořadech, inscenacích či seriálech. Vydala řadu singlů, elpíček a desek a až do pozdních let sršela elánem.
Zábava, alkohol a drogy
Její krásu opěvovali mnozí muži. Imponoval jim zcela jistě její temperament. Když se zamilovala, klidně pustila k vodě toho, s nímž právě žila. Jak později sama říkala, neuměla podvádět, a i když to samozřejmě zkusila, došla k poznání, že se musí umět vždycky včas rozhodnout. Milovala zábavu, nevyhýbala se ničemu. Dokonce šňupala kokain, jak uvedla ve vzpomínkách Adina Mandlová, s níž jeden čas bydlela. Koluje o ní historka, jak nahá jen v kožichu běžela do jednoho pražského hotelu, aby koupila další dávku. Kokain, milenci, alkohol a flámy – takový byl život Ljuby Hermanové.
Čtyři manželství a čtyři rozvody
Ve dvaadvaceti se vdala poprvé za boxera Hrabáka, ovšem manželství dlouho nevydrželo. Podruhé se vdala až po válce a manželem se stal vyhlášený elegán Lorenc, který ji naučil, jak se má chovat ve společnosti. Později o něm Hermanová řekla: „Byl to formát, trpělivý, nerozčiloval se, nehádal. Byl jedinou pevnou rukou, kterou jsem nad sebou měla.“ Následoval architekt Jiří Dvořáček – a tříleté manželství. Naposledy se vdala za Karla Šmídka, o devětadvacet let mladšího muže. Ten sice po čase Ljubu opustil kvůli mladší ženě, ale rozešli se v dobrém. I když navenek vypadala, že je šťastná, otázka je, nakolik se tak skutečně cítila uvnitř. Jedno je jisté. Odmítala stárnout a snažila se vypadat stále skvěle. Taky se stala jednou z průkopnic plastické chirurgie u nás a nikdy tyhle zákroky netajila. Zemřela bezdětná v květnu 1996.
