Vlasta Matulová: Měla platonický vztah s Karlem Högerem a trpěla depresemi

3. ledna 2018 | 06:00

Talentovaná, krásná a tajemná herečka sice na první pohled nezářila jako třeba Mandlová, Baarová nebo Gollová, přesto z ní byli diváci u vytržení. Její herectví bylo přirozené a z její osobnosti sálala vnitřní krása a síla. Přesto si jen málokdo na její jméno vzpomene. Vlasta Matulová však patřila k největším hereckým talentům své doby.

Narodila se v roce 1918, když končila válka. A měla štěstí. I když byl její otec holič a maminka byla kadeřnice, oba byli zapálení ochotníci, kteří své dceři nebránili v tom, aby studovala konzervatoř. Už tehdy bylo patrné, že Vlasta má mimořádný talent na dramatické role. Školu skončila v roce 1937 a nastoupila ke kočovné společnosti Karla Jičínského, s níž jezdila dva roky. Poté působila ve Východočeském divadle v Pardubicích a pak dostala nabídku do Národního divadla. Tam zůstala bezmála čtyřiačtyřicet let.

Objevovala se v největších hrách a excelovala v nich. Obdivovali ji a stala se jednou z největších hvězd Národního divadla. Jejího talentu a zvláštní chladné krásy si všimli i filmaři. Smysl pro dramatické role projevila už v romantickém filmu Minulost Jany Kosinové. Vlastně to byla tak trochu náhoda, protože Matulová byla až pátá z adeptek, které filmaři oslovili. Film totiž pojednává o záletné ženě, a tu žádná nechtěla hrát. I Vlasta chvíli váhala, ale pak nabídku přijala. Dobře udělala. 

Své postavě dokázala předat kus ze své andělské krásy, do níž se mísila vášeň. Kritika o ní psala jako o zjevení. Nepřehrávala, její projev byl naprosto přirozený. V roce 1941 hrála ve filmu Modrý závoj, kde se potkala i s kolegou z Národního divadla Karlem Högerem. Po válce už moc rolí nedostávala, což je velká škoda. Objevila se v komedii Nezbedný bakalář z roku 1946, zahrála si v trilogii Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem. Naposledy se objevila před kamerou v roce 1959 v psychologickém dramatu Kruh. 

Vlasta Matulová byla za okupace druhou nejlépe placenou herečkou po Lídě Baarové, za každý film prý dostávala deset tisíc marek, což byly velké peníze. Matulové ale sláva do hlavy nevstoupila. Byla skromná, neprovázely ji žádné skandály ani avantýry. Byla dvakrát vdaná, i když o prvním manželovi Arnoštu Vlašimském její životopisná kniha nemluví. Druhým mužem byl barrandovský produkční Jiří Šebor. S ním strávila celý život a přežila ho o sedmnáct let.

O svém soukromí nerada mluvila, prý stačí, když se musí před lidmi otevírat prostřednictvím svých postav. Přestože byla svému manželovi věrná, prožila platonický vztah s Karlem Högerem. Obdivovali se vzájemně a jiskřilo to mezi nimi. Ani jeden z nich však nepřekročil hranice a jejich vztah zůstal nenaplněný. Ve své knize později Matulová napsala: „Byl tak dokonalý, že bych vedle něj vypadala jako nicka. A to pro ženskou není to pravé.“

Když zemřel její manžel, zůstala sama a začala se utápět v depresích. Nespala, netěšilo ji hraní a měla pocity marnosti. Aby stavy úzkosti zahnala, začala dokonce učit na konzervatoři, ale nebyla prý trpělivá, takže s tím skončila. V roce 1984 odešla do důchodu a ještě víc se uzavřela do sebe. Dokonce prohlašovala, že by raději zemřela přímo na scéně, tam, kde byla skutečně šťastná. Zemřela v roce 1989 v sedmdesáti letech.

Kdo koho miloval? Proč někomu nevyšla kariéra? Jací byli jejich osudoví muži? Další příběhy hereček nejen z doby první republiky si přečtěte na webu Blesk pro ženy – osudy hereček najdete zde

 

 

 

 



Autor: aši
1080p 720p 360p
DesktopMobile