Herečkou už od dětství
Marie Glázrová měla štěstí, protože na rozdíl od mnoha jiných kolegyň, kterým rodiče většinou herectví zakazovali, ona měla už od dětství velkou podporu u svého otce. Vavřinec Glaser byl lékař, a i když žil s rodinou v moravské vesničce Horní Suchá (okres Karviná), zajímal se velmi intenzivně o kulturu. Jeho největším koníčkem pak bylo ochotnické divadlo. Proto své dceři nikdy nebránil, aby to zkusila i ona. Naopak ji podporoval a brával ji na zkoušky ochotnického spolku. Jediné, co vyžadoval, bylo vzdělání, především jazykové. Ve čtrnácti tak mluvila několika jazyky včetně polštiny, němčiny a francouzštiny. Její budoucnost však byla jasně daná.
Ze školy přímo na divadelní prkna
Z Moravy zamířila mladá dívka do Prahy na konzervatoř, kde patřila k premiantům. Ať už šlo o činohru, zpěv nebo tanec, všechno jí šlo. Taky školu skončila jako jedna z nejlepších. Čekala ji zářná budoucnost. Zkusila se přihlásit do Divadla Vlasty Buriana, ale nepřijali ji. A tak zamířila do Plzně, kde sbírala zkušenosti v Městském divadle. Téměř hned zaujala nejen diváky, ale taky odborníky, takže po roce se zase stěhovala do Prahy a na dalších pět let se stala členkou Divadla na Vinohradech. V roce 1937 divadlo opustila – a to kvůli filmování. Stala se z ní hvězda filmového plátna a patřila mezi nejpopulárnější herečky té doby. V anketách popularity byla vždy na předních místech vedle Mandlové, Gollové a dalších hvězd. Během dvou let natočila Glázrová dvanáct filmů. Pak přišla ale nabídka do Národního divadla, kterou nemohla (a ani nechtěla) odmítnout. Byla to navíc nabídka osudová.
V Národním našla svou lásku
Nejdřív zde pouze hostovala, ovšem v roce 1940 ji vedení divadla nabídlo stálé angažmá. Zůstala zde osmačtyřicet let, až do roku 1987, kdy odešla do důchodu. Divadlo ji kromě řady úžasných rolí „darovalo“ i osudovou lásku. Mužům se líbila její noblesa i elegance a zároveň vášeň, která z ní vyzařovala. Mnozí se do ní zamilovali, třeba herec Svatopluk Beneš. Ona však svoje srdce věnovala slavnému opernímu pěvci Národního divadla, Eduardu Hakenovi. Seznámili se na schodech – on si něco broukal a ona stála a četla. Vzali se po sedmi letech. Narodila se jim dcera a při výchově byli velmi zásadoví. To byli ostatně i v životě. V jejich manželském životě nebyly žádné skandály a jejich manželství bylo šťastné a dlouhé. Do zlaté svatby jim chyběl jen jeden rok.
Konec života byl trpký
Ve třicátých letech natočila Glázrová spousty filmů, vidět jste ji mohli v Babičce v roli kněžny, s Adinou Mandlovou si zahrála v Nočním motýlu, v komedii Martina Friče Poslední muž, skvělá byla ve filmu Maryša či v dramatu Lidé na kře. Kdo mohl tušit, že hlavní role ve filmu Rozina Sebranec, který měl premiéru po osvobození, byla na dlouho jedna z posledních jejích filmových rolí! I když si za války s nacisty nezadala, najednou po ní pro ni nebyla práce. Výrazně se zapsala do paměti už jen ve snímku Vyšší princip nebo v pohádce Byl jednou jeden král. Naposledy se před kamerou mihla v roce 1986 ve filmu Velká filmová loupež. V roce 1960 získala titul zasloužilá členka Národního divadla, ale jako by to nic neznamenalo. Od té doby až do roku 1987 dostala jen čtyři role! Naposledy si zahrála v roce 1983 s Danou Medřickou v Kočičí hře. Divadlo jí chybělo, byla zatrpklá, navíc v roce 1996 zemřel její milovaný manžel. Přežila ho o čtyři roky, zemřela v devětaosmdesáti letech v roce 2000.
Jak vypadala móda první republiky? Takhle!