Možná jste sledovaly naši snahu natrénovat na poloviční maraton. V sobotu jsme já a kolegyně Aneta stály na startu, slunce svítilo a my byly plné odhodlání to zvládnout. Na rovinu: byl to boj a bolelo to. Možná jsme trochu podcenily trénink. Ale doběhly jsme!
Tréninkový plán začal v lednu, dělaly jsme obě, co se dalo, abychom ho dodržely, ale nebyly jsme tak důsledné, jak to příprava žádala. To se samozřejmě během závodu projevilo.
Ač jsme se rozhodly neběžet na čas, ale na přežití, byl to boj s vlastní vůlí. Mně se kupodivu běželo docela dobře až do patnáctého kilometru, kdy bolest a ztuhlost nohou začaly být takové, že se daly myslí těžko odbourat, ale zvládla jsem běžet až do devatenáctého kilometru. Pak přišly kostky a nerovnosti bolely ještě víc, tam jsem si řekla, že už musím prostě chvilku jít.
Aneta bojovala ještě mnohem větší boj, dělalo se jí mdlo už od dvanáctého kilometru. Bohužel jsem ji musela opustit, protože jsem věděla, že když se zastavím, už se nerozeběhnu.
Ale daly jsme to nakonec obě! Pocit po proběhnutí cílem bych vám rozhodně přála zažít. Je skvělé vědět, že jste překonala sama sebe a tu medaili, která vám visí na krku, si opravdu zasloužíte. Bude nám totiž osobní vypětí a totální záplavu endorfiny po doběhnutí připomínat po zbytek života. Dámy, zkuste to taky, je to skvělý pocit, a ještě vám tréninky zlepší fyzičku! Třeba se k nám přidáte v příští podobné sportovní výzvě.
