Spisovatelka Danka Šárková: V rodinách podnikatelů vládl v 90. letech patriarchát

Danka Šárková • Foto: Danka Šárková
13. srpna 2017 | 06:00

Na svém kontě má spisovatelka Danka Šárková (49) již třináct knih. Její životní příběh je ale mnohem zajímavější. Mnoho žen v jejím věku se změn bojí, ona se do nové životní etapy vrhla po hlavě. Poté co synové vylétli z hnízda, začala úplně nový život.

Jak jste se vůbec dostala k psaní? Vy jste s tím začala docela pozdě, že?
Ráda jsem psala už na škole, ale potom jsem se docela brzy vdala a exmanžel založil firmu. Podnikali jsme, já jsem dělala účetnictví a nebyl prostor pro nic jiného. Nakonec jsem se přece jen rozhodla a napsala jsem článek pro časopis. Titulek zněl: "Naučím se říkat ne." Pravděpodobně už tehdy jsem věděla, že mám všeho tak akorát dost a potřebuji změnu. Měla jsem pocit, že jsem moc hodná a všem jen vycházím vstříc. Manžel s tchánem se mi jednou trošku smáli, že si hraju na paní spisovatelku, a snažili se mi zakázat psát víc. To pro mě bylo impulzem, který jsem potřebovala. Začala jsem nejdříve psát do časopisů a potom jsem se během rozvodového řízení vrhla i na psaní své první knihy: Nezlomená osudem. Pak už to šlo samo.

Proč se vaše první kniha týkala zrovna domácího násilí?
Byla devadesátá léta a já jsem se pohybovala v oblasti docela schopných podnikatelů. Ti dokázali slušně zajistit svou rodinu, ale doma vládl patriarchát. Od svých manželek potom požadovali nadstandardní zacházení a značně omezovali jejich svobodu. Zažila jsem to nejen přes osudy kamarádek, ale trošku také sama.

Teď vám půjde na trh už třináctá kniha. Týkají se všechny takhle ožehavých ženských témat?
Určitě řeší vztahy, jak osobní, tak na pracovišti. Mezi kamarádkami, mezi muži a ženami. Razím heslo, že všechno špatné, co člověk v životě udělá, se mu vrátí, a snažím se to ve svých knihách vystihnout.

Jsou to témata, která máte prožitá?
Některé věci a situace ano, ale poslední dobou je už většina mých knih fikce. V podstatě se jako autorka inspiruji i věcmi a lidmi kolem sebe a jen lehce se držím toho, co jsem slyšela nebo zažila, a zbytek domyslím. Pokud jsou to knihy o cestování, tak je to samozřejmě na základě mých poznatků.

Do jakých zemí cestujete?
Pokud bych cestovala sama, tak jen do bezpečných zemí. Jelikož již čtvrtým rokem žiju s přítelem Jiřím, který má zálibu v dobrodružství, cestujeme po zemích, jako jsou Kambodža, Malajsie, Etiopie, Jihoafrická republika, Tanzanie, a na podzim se chystáme do Indie.

Měla jste první dítě v jednadvaceti, takže teď jsou už oba synové dospělí a vyletěli z hnízda?
Ano a je to úžasné. Nejsem matka, která by svým klukům dělala mamahotel, takže mám teď zase velkou svobodu. Jeden syn žije v Praze, druhý v Londýně. Vedla jsem je celý život k samostatnosti. Měla jsem dětství, kdy jsem nemohla nikam večer chodit, spousta zákazů, takhle jsem nechtěla své děti vychovávat. Já jsem je nechala, ať si dorostou. Synové měli zázemí, ale celkem svobodu. Podporovala jsem je ve sportu, oba hráli na kytaru, jeden navíc ještě na housle. Děti by podle mě neměly být chovné ovce, kterým se říká, co mají dělat, stejně si na to přijdou samy a půjdou vlastní cestou.

Podívejte se na křest poslední knihy Danky Šárkové:

720p 360p
Křest knihy Světlo a Tma  • VIDEO: 

Děti jsou tedy z domu a říkala jste, že tři roky máte nového přítele, takže jste otevřela novou kapitolu?
Změnila jsem svůj život tak, že jsem opustila dokonce Prahu. Jsem holka z Vršovic, ale odstěhovala jsem se na samotu do Krkonoš.

To byl všechno impulz z nové lásky?
Miluji hory, a čím výš, tím líp. Vždycky jsem tvrdila, že mohu žít ve staré Praze nebo na samotě v hájence v horách. Tak je to tady. Nepotkala jsem hajného, ale potkala jsem pána s penzionem na Benecku a jsem na samotě v Horních Štěpanicích.

Podle toho, co říkáte, to vypadá, že je to opravdu dobrodruh!
Když mě poprvé chtěl vzít na čtyřtýdenní cestu do Asie, tak po mně hodil šestnáctilitrový cyklistický batoh, abych se sbalila. Já to dokázala, a to jsem teprve stoupla v ceně v jeho očích.

Takže to byl takový křest ohněm?
Bylo to změna, cestovat takhle dobrodružně, ale ono je to všechno změna, i mé stěhování, hory jsou dobrodružnější než Praha. Tam, když vyjdete z domu, jede vám tramvaj. Na horách se bez jeepu nikam nedostanete. Ten ale ještě nemám. Sto metrů na parkovišti mi stojí auto, ke kterému se musíte v zimě prohrabat. Jedete krokem až k hlavní silnici, takže na to jsem si musela zvykat.

Váhala jste hodně?
Po rozvodu jsem byla sedm let úplně sama a měla jen takové kamarády a domů jsem dětem nechtěla vodit „tatínky“. Když pak přišel opravdový vztah a s ním i vidina toho, že bych se měla odstěhovat do hor, tak jsem hodně přemýšlela.

Kde jste na sebe vlastně narazili?
Nesnáším seznamky, ale představte si, že jsem přes jednu takovou placenou na svého přítele narazila. Bylo léto, já jsem zůstala v Praze a kamarád spisovatel Vítek Jareš mi pořád tvrdil, že do toho mám jít a seznámit se, že to funguje. Pak jsem zaslechla i od jiných svých vrstevnic, že se takhle seznámily a mají plnohodnotné vztahy. Stejně si ale myslím, že jsme to měli napsané ve hvězdách!

To je krásný příběh, možná motivace pro spoustu žen, které zůstaly samy po rozvodu, jimž děti odešly, že to není konec světa!
Já jsem tehdy nebyla nijak zoufalá, měla jsem spoustu aktivit, kterými jsem si plnila čas, ale je jasné, že plnohodnotný vztah vám nic nenahradí. Jsem tam šťastná. Jen na konci zimy mě občas chytá depka, když už je toho sněhu moc!

Co byla ta největší výzva, kterou jste musela překonávat?
Přítel provozuje penzion a já jsem asi nedomyslela to, že tam budou pořád lidi a někteří i protivní. On sám pro sebe nepotřeboval mnoho komfortu, znáte chlapy, těm stačí málo. Když jsem tam přišla, tak se to změnilo, vybudovali jsme si tam hezký domov tak, abychom měli trochu soukromí. Za rok mi bude padesát a chci se tam cítit dobře, myslím, že hory na mě mají dobrý vliv.

Znamená pro vás něco věk?
Ubývají člověku síly. Hodně jsem sportovala, jezdila jsem na koni, zvládala manažerskou práci, děti, teď už bych to nedala. Člověk musí trochu ubrat v tom, co by chtěl všechno zvládnout. Užívám si teď to mezidobí, kdy ještě nemám vnoučata, děti jsou samostatné a věk mě jinak vlastně nijak netrápí. Není pro mě strašákem.

 

Diskuse ke článku
.
DesktopMobile