Dcera slavného režiséra Miroslava Macháčka po svém otci zdědila nejen zmatek na duši a problémy v lásce, ale i vytrvalost a chuť žít si tak trochu po svém. A bez problémů o tom otevřeně mluví.

Ovšem nebyl to její otec, kdo zavinil krachy v jejích vztazích, naopak za nimi stála její matka. Sama herečka se z toho poučila a ke svým dětem, synovi Petrovi a dceři Heleně, je o to tolerantnější. Nyní bydlí sama v domku za Prahou a je spokojená.

Proč jste vlastně odešla z města?
Jsem ve znamení Střelce a vždycky jsem toužila mít alespoň balkon, kontakt s přírodou. Chalupy mě bavily, ale vadilo mi, že jak jsme jezdili s dětmi mezi dvěma místy, tak jsem nestačila ani jednu domácnost pořádně uklidit. O víkendu jsme byli na chalupě, odjížděli jsme z nepořádku a přijeli do dalšího. Pořád jsem převážela špinavé prádlo, jídlo… Tak jsem si spojila chalupu s bydlením v Praze. Zdědila jsem dům po mamince, který jsem prodala, a pořídila tohle. Tady se opravdu cítím šťastná. Víte, mám celý život problém, že se vlastně v domech a na chalupách strašně bojím. Nebojím se až tady, a naopak mám pocit, že sem patřím.

Bála? A čeho?
Jako dítě, které vyrůstalo v herecké rodině, jsem byla často v noci sama doma a strašně se bála. Dokonce jsem spala s nožem pod polštářem. A zahustilo se to, když jsem byla asi v pěti letech u příbuzných. Tam mi prasestřenice četly strašidelné historky o chlapečkovi, kterého vrah podřezal. Vzpomínám na to dodnes a ten děsivý pocit z dětství se mi o samotě vyvolává. Je to takový vypěstovaný stres. A přestože už jsem dospělá a mohla jsem rozumu pobrat, tak si navíc myslím, že jsem v těch místech cítila špatnou energii. Věřím, že energie v domech zůstává po lidech, kteří v nich žili. Třeba tím, který jsem zdědila po mamince, jsem v hrůze proběhla i za dne. Tam opravdu strašilo, hýbaly se šavle na zdi a v noci jsem slyšela chůzi po dřevěných schodech.

A tady to není?
Nevím, spíš si myslím, že je tu nějaká energie, která mi sedí. Bojím se jen v jednom pokoji. V něm mám takový svíravý pocit.

Nechávala jste si dům projít někým, kdo pracuje s energiemi?
Ne, kdysi jsem na to hodně věřila, na reinkarnace, výklady karet, věštění, ale před dvěma lety jsem jela s dcerou do Mexika, a tam jsem to všechno ztratila. Úplně mě to opustilo.

Stalo se tam něco?
Nevím, je to nepojmenovatelné. Najednou mi třeba reinkarnace připadá jako pohádka pro věřící. Jsem prostě velmi skeptická.

Ale když jste psala knížku o tatínkovi, který je dávno po smrti, že vás vedl…
To určitě, to mi zůstalo. Myslím si, že když zemřeme, tak energie po nás nezmizí, ta zůstane. A věřím i na kontakt s mrtvými, ale nevěřím, že se znovu narodíme, že si dokonce vybíráme kdy a kam…

Když už mluvíte o tátovi, nebylo těžké být dcerou slavného otce?
Jednak nevím, jaké by to bylo jinak. A pak když jsem vyrůstala, táta ještě tak slavný nebyl. Navíc být hercem nebo pocházet z divadelní rodiny bylo v té době něco hanlivého.

Co jste po otci podědila?
Hektičnost, nabíjení prací a touhu po maximálním výsledku. On byl strašně sebekritický a kritický i k okolí. Také to jeho okolí nesnášelo. To já jsem také. Dovedu přijít z výstupu a sama hned říct, co jsem udělala špatně, ale řeknu to i těm ostatním, protože jedině tak se věci můžou vyvíjet dál. Ale tím si člověk nadělá spousty nepřátel. Podědila jsem po něm i osobní zmatek a problémy ve vztazích.

Kritizujete takhle i své děti?
Asi ano, ale spíš v pracovních věcech. Některé věci se snažím neříkat. Rozhodně jim nemluvím do osobního života, protože to dělala moje maminka a myslím, že mě tím negativně hodně poznamenala. Ale co se týče práce, tak ano.

Do čeho vám mluvila?

Moje maminka mě měla na konzervatoři a proto ji nedodělala, takže mě neustále pronásledovala, abych se nespustila, abych dodělala školu… Do třetího ročníku na DAMU pro mě jezdila ke škole, abych nikoho neměla. Byla jsem tak vyděšená, že jsem viděla chlapa a utíkala před ním. Jenže pak jsem se zamilovala a s prvním klukem jsem pochopitelně otěhotněla. A maminka se mě snažila donutit, abych šla na interrupci. Když jsem si dítě vyvzdorovala a narodil se Petr, tak mě zase pronásledovala, že ho nemám dost ráda. Bylo to strašné. Samozřejmě se jí ani nelíbil ani můj první manžel Petr Svojtka a snažila se nás rozvést. A když se to stalo, zvala ho k sobě na kafe. Pak to začala dělat i s mým druhým manželem, tak jsem ji odstřihla. Říkala jsem si, že buď bude maminka, nebo manželství. Samozřejmě si vyčítám, že jsem se s ní nerozešla v dobrém, ale s níto bylo těžké.

A vy jste opravdu dokázala svůj stín překročit a vůbec do života dětem nemluvit?
Petr měl různé vztahy a nikdy jsem mu nic neřekla, naopak jsem se s jeho partnerkami kamarádila. Když se mě děti zeptají na radu, tak jim můžu poradit, ale jinak ne. To byste musela zažít, třeba jsme se s mámou chystaly do tanečních, ona stála celý den před zrcadlem a nepustila mě k němu. Když jsme odcházely, tak řekla: „Ty máš ale ránu.“ A tohle bych svým dětem nikdy neudělala.

3x o Kateřině Macháčkové: * Byla dvakrát vdaná. Z prvního manželství s hercem Petrem Svojtkou má syna Petra a z druhého, s režisérem Ivanem Zmatlíkem (synem ilustrátorky Heleny Zmatlíkové) dceru Helenu. * Její matkou byla operní pěvkyně Věra Štiborová, otec legendární herec a režisér Miroslav Macháček. * Napsala několik knih, nejslavnější je Téma Macháček, která je právě o jejím otci.

Váš syn odjel na měsíc s vaší vnučkou do Řecka a tam se oženil. Nemrzí vás, že jste nebyla na svatbě?
Ne, je to jejich svatba. Sama jsem se s jeho tátou brala tajně, kvůli svatbě utekla z výuky dějin umění na DAMU...

Kdo byl váš osudový muž?
Asi právě Petr Svojtka. Jednak byl můj první, a i když nám to tenkrát nevyšlo, mám na něj dodnes krásné vzpomínky. Navíc mám díky němu velkou rodinu. On měl totiž tři děti, které jsou dnes dospělé, scházejí se a my se s nimi i jejich dětmi stýkáme a kamarádíme.

Nevadí vám, že jste sama?
Víte co, já jsem vlastně sama téměř celý život. Byla to krátká manželství. S Petrem jsme spolu byli rok, pak jsem žila deset let sama, druhé manželství bylo delší, ale já to více mé ně vnímám, že jsem sama pořád.

A může být žena bez partnera opravdu úplně spokojená?
Já s tím nemám vůbec problém. Navíc nejsem sama, mám děti, práci, přátele… Naopak když jsem měla malé děti, hodně jsem pracovala a byla vyčerpaná, tak mi chybělo, že si nemůžu někam zalézt a mít třeba den dva pro sebe. Takže mně vyhovuje být mezi lidmi, ale pak za sebou zavřít dveře a být sama. A já se sama se sebou nenudím. Mám tolik věcí, které bych ještě ráda udělala…

Takže si nedovedete představit, že by se ve vašem životě mohl objevit nějaký muž?
Nikdy neříkej nikdy a život je rozmanitý, ale moc si to představit neumím. Skoro se to bojím říct, ale jsem teď opravdu v pohodě. Ráno se probudím a těším se na den, který mě čeká. A to bych klidně mohla mít mindráky z věku.

A nemáte?
Ne, to mě vůbec neděsí.

Čím jste si své šťastné období zasloužila?
Nevím, možná tím, že jsem zvládla uskutečnit věci, které vypadaly, že jsou nezdolatelné. To byla třeba cesta na Bora Bora, kam jsem odjela sama, knížka o tátovi… Prostě jsem tak získala nějakou sebedůvěru. Myslím si, že když ženské jdou za nějakým svým snem, věci dotáhnou do konce a dokážou samy sobě, že něco zmůžou, tak získají na ceně samy v sobě i pro své okolí. Nakonec i když žije člověk ve vztahu a má děti, musí žít také trochu sám za sebe a postavit se na vlastní nohy.

Proč jste jela sama na Bora Bora?
Měla jsem osobní problémy, přítel mé dcery byl vážně nemocný a já jela hledat sama sebe. Nechci říct, že jsem se tam našla, ale poznala jsem spoustu věcí o přírodě, o lidech i sama o sobě. A to mi bylo osmapadesát, bojím se létat, neumím žádnou řeč a vyjela jsem sama do neznáma.

Brala jste jako výzvu i nafocení kalendáře, kde jste nahá?
Volal mi ředitel ABC, jestli bych do toho projektu šla a že je k tomu třeba nafotit kalendář. Když jsem četla text a došlo mi, že se budeme svlékat, trochu mi zatrnulo, on mě uklidňoval, že to při představení uděláme citlivě, ale na kalendáři trval. A já si říkala: „Už je mi tolik a tolik, budu já se ještě někdy moct svléct?“ Věděla jsem, že když to nevezmu, bude mi to líto. Brala jsem to jako příležitost, která se neodmítá. Přece nebudu sedět doma na zadku a přemítat, že jsem prudérní. Byla to prostě výzva.

Kolik že vám bylo, když jste ho nafotila?
Jedenašedesát. Focení bylo náročné, ale fotky jsou krásné. Nakonec jsme ani nic moc neukázaly a já tím vlastně naznačila, že ještě žiju. Navíc jsem tím řekla ženským, že ještě nemá cenu házet flintu do žita, že ještě nic nekončí.

Vypadá to, že mindráky vás rozhodně netrápí.
Já měla největší komplexy ve třiceti, čtyřicátiny jsem slavila v listopadu 1989, to byla maximální euforie, padesátiny byly v pohodě… Naopak si říkám, jak je fajn, že si člověk může ještě užívat. Navíc si vážím určité moudrosti i toho, že jsem se poprala s nějakou látkou, mělo to dobré odezvy a nedělala jsem to jen sama pro sebe.