Marie Retková (55): Porazila jsem rakovinu, teď jsem šťastná babička | Pro ženy | Blesk.cz

Marie Retková (55): Porazila jsem rakovinu, teď jsem šťastná babička

31. srpna 2011 | 16:32

Bývalá populární hlasatelka snad vůbec nestárne a už vůbec bych nehádala, že se před pár týdny stala již trojnásobnou babičkou. Sešly jsme v jedné bývalé pražské faře, kam chodí moc ráda posedět.

Je to už pár let, co jste překonala rakovinu děložního čípku. Jak se cítíte teď?
Letos mám výročí, přesně deset let od operace. Ale vůbec na to nemyslím, obavy žádné nemám. Někdy mi to něco připomene, ale v běžném životě se tím nezabývám.

Jak jste bojovala s úzkostí a strachem?
Je důležité naplnit si život činností a nemyslet na to. Ono se to ale lehko řekne, protože v raném stadiu je z toho člověk zničený, sotva stojí na nohou. Já měla i období, kdy jsem špatně spala, takže jsem brala prášky na spaní, abych mohla druhý den fungovat. Naštěstí to bylo přechodné.

Kdo vás držel v nejtěžších chvílích nad vodou?

Rodina, švagrová, můj brácha. Všichni byli bezvadní. Člověku dá onemocnění určitý nadhled, už se nezabývá prkotinami. Nebo když přijdou potíže, dokáže je daleko snáz překonat, protože ví, že jsou v životě podstatnější věci. Navíc se snažím na všem si najít něco hezkého.

Ovlivnila vás nemoc i tak, že jste třeba poslala dcery na očkování?
Mladší očkovaná je, ta starší to už nestihla, prošvihla správný termín. Ve vyšším věku je účinnost očkovací látky nižší. Navíc stejně neplatí na celé spektrum virů.

S mužem jste spolu už pěkně dlouho, určitě třicet let, že?

Dokonce třicet jedna.


A pořád je to dobré? Jaký je váš osobní recept na pohodový vztah?
Zrovna před nedávnem jsme psala gratulaci ke svatbě kamarádčině dceři a zněla asi takhle: Chce to toleranci, toleranci a zase toleranci. A  samozřejmě také porozumění. Člověk hlavně nesmí být sobec a v okamžiku, kdy ho ten druhý naštve, neměl by to řešit s horkou hlavou, práskat dveřmi a říkat si, že tohle nemá zapotřebí. To je tak strašně snadné. Spousta lidí pochopí toho druhého až po nějaké době, až získá nějakou zkušenost. Pokud nejsou ve vztahu nepřekonatelné záležitosti, jako jsou drogy nebo závislost na automatech, vždycky se to dá překousnout.

Vy jste fakt nikdy nechtěla prásknout dveřmi, nikdy nepřišla krize?
Běžnou krizi jsem zažila, samozřejmě. To se děje každému a kdo říká, že ne, lže. Ale nějakou krizi typu, že bychom od sebe byli odstěhovaní, to jsem opravdu nezažila.

Žárlíte na manžela?

Někdy asi trochu jo. Ale není to nějak přehnané.

Co se vám na něm líbí, co vám imponuje?
Než jsem ho poznala, měla jsem kolem sebe jen takové kluky, prostě odrostlejší děti. A pak přišel on, o dvanáct let starší muž, dospělý člověk se vším všudy. Byl pracovitý, uměl se skvěle sám postarat o svoji malou dceru.

Byl váš věkový rozdíl někdy na překážku?
Ne. Když jsem do toho vztahu šla, samozřejmě jsem o tom hodně přemýšlela. Pamatuji si, že jsem tenkrát moderovala jednu besedu s doktorem Plzákem a tomu jsem se svěřila, že mám muže o dvanáct let staršího, a ptala se, co tomu říká. Ten reagoval slovy, že je to naprosto ideální.

Nebála jste se ani závazku, že budete macechou? Neměla jste z toho jako mladá holka strach?
Nebála jsem se, vždyť jsem byla zamilovaná. Kvůli svému muži jsem se dokonce rozešla s dlouholetým přítelem. Najednou to byl ten pravý, prostě úplně jiná dimenze.

A jak jste se sžívala s jeho dcerou? Kolik jí bylo, když vás poznala?
Nebylo jí ani deset let. Ona ale má šťastnou povahu, nikdy jsme mezi sebou neměly žádné rozepře, ani v pubertě. To jsem se spíš pohádala s mužem, ale s Alicí nikdy. Měla jsem vlastně velké

Za pár let se vám narodila ještě společná dcera. Netíhla jste k ní přece jen víc?
Když jsem byla těhotná, říkala jsem muži: „Prosím tě, upozorni mě, kdybych měla sklony preferovat před Alicí naše miminko.“ Nechtěla jsem, aby se cítila upozaděná. Jestli jsem to ale vždycky zvládla, to byste se musela zeptat jí. Holky ale mezi sebou mají krásný vztah. Alice malou Majdu hlídala a opečovávala. Staly se z nich nejlepší kamarádky. Pozitivně se to odrazilo i v tom, že když šla starší dcera studovat medicínu a poté nastoupila v nemocnici v Písku, Majda tam za ní často jezdila, a nakonec se rozhodla studovat lékařství také.

Marie Retková s  dcerou Magdalénou, díky které je už i biologická babička
Marie Retková s dcerou Magdalénou, díky které je už i biologická babička

Máte kolem sebe samé lékaře, muže, obě dcery. Musíte na ně být pyšná. Všichni dělají stejný obor?
Mladší dcera chtěla původně studovat novinařinu, na praxi ve Švýcarsku v nemocnici, kde byla kvůli jazyku, se ale nadchla pro rehabilitaci. Můj muž, chirurg, jí však doporučil, aby zkusila medicínu a pak se pro ten správný obor teprve rozhodla. Začínala už během studia u záchranky a moc se jí to líbilo, tak šla na ARO. V červnu porodila syna, teď je tedy na mateřské. Starší Alice je pediatrička.

Babičkou jste tedy jen pár týdnů, co to s vámi dělá?

Já už jsem babičkou vlastně od nějakých devětatřiceti let, protože starší Alice má dcery Adélku a Bety ve věku 15 a 12 let. Nikdy jsem pro ně ale nebyla nevlastní babičkou, protože tu pravou neměli, Alicina matka zemřela při  autonehodě. Teď prostě jen do rodiny ještě přibyl vnuk. Sestřenice se už třesou, jak ho budou hlídat. Já z něj mám velkou radost, je to pro mě něco nového, dosud jsme měli v rodině jen holčičky. Cítím k němu ohromnou něhu a lásku, zatím neumím říct nic jiného.

Hrnete se do hlídání?
Hnula jsem se vždycky, i s vnučkami. Ale je fakt, že Alici spíš pomáhala s hlídáním Majda, byla flexibilnější, já měla kolikrát nějaké natáčení. Teď mám spíš obavy, že mi dcera malého ani nepůjčí. Užívá si ho. A vlastně mi ho půjčit na delší dobu nemůže, protože kojí. Zatím jsme si ho jenom vzali s mužem na procházku, ale Majda šla s námi. Nemůže se malého nabažit.

O vás je známé, že jste náruživou sportovkyní, ještě to nadšení trvá?
Ano, baví mě hlavně různé míčové sporty, tenis, a hlavně basket. Chodím ho hrát každou středu s partou holek, je to moje droga. Když párkrát vynechám, chybí mi to. Ale třeba posilovna nebo aerobik mě nikdy nechytly.

Hýbete se, takže diety asi zatím řešit nemusíte, nebo se v něčem přece jen omezujete?
Třeba sladké nejím, nechutná mi. Od přírody mám ráda saláty. Když mám ale chuť na chleba se sádlem a cibulí, dám si klidně čtyři krajíce. V létě často i pivo. Neomezuji se. Pak ale přijde období, kdy mi samo od sebe přestane chutnat. Střídá se u mě totiž letní a zimní období. Paradoxně právě v zimě mi tolik nechutná, takže shodím ta dvě, tři kila, která třeba v létě, kdy jím víc, naberu. Mám štěstí, že si váhy nemusím moc všímat.

Můžou za to i geny?
Asi ano, neměla jsem žádné obézní předky.

Vypadáte, že se za ta léta vůbec neměníte, musíte už řešit  vrásky, chodíte na kosmetiku, nebo máte prostě štěstí a vypadáte od přírody dobře?
Žádné zázračné krémy nepoužívám, v tom to vůbec není, myslím si. Ale je fakt, že jsem objevila jeden super krém, který dávala starší dcera dětem na zadeček, a jsem s ním maximálně spokojená. Ten střídám s indulonou. Na kosmetice jsem nikdy nebyla, snad to ani zatím nepotřebuji.

Co říkáte na plastiky?
Lidi kvůli tomu nezatracuji. Jen mám pocit, že mnohé zákrok změní, už to najednou nejsou oni. Mimika je zkrátka jiná. A to mě na tom odrazuje.

Zadrbete si ráda, chodíte na babince?
Scházím se s holkama z basketu už několik desítek let. Párkrát do roka máme větší sešlost, slavíme kulaté narozeniny, scházíme se na nějaké chalupě. Moc si ale nestěžujeme, i když občas každá starosti máme.

Máte jednu nejlepší kamarádku, které se svěřujete?
Jednu takovou mám. Je to Češka žijící v Norsku. Je o deset let starší než já a často spolu mluvíme třeba prostřednictvím Skype. Když ale potřebuji něco soukromého vyřešit, odehraje se to spíš v rodině.

Ráda prý s přáteli chodíte posedět na tuto bývalou faru, kde jsme se také sešly. Z domu to sem máte, co by kamenem dohodil.
Je to sem jen dvě minuty od našeho domu, což je opravdu výborné, ale nevadilo by mi to, ani kdyby to bylo o kus dál. Je to tady prostě skvělé, typická česká hospoda, výborně tu vaří, obsluha je moc příjemná. Když za námi přijedou známí z ciziny, vysloveně nás žádají, abychom šli posedět na faru, jak tomu tady říkáme. Prostě nám tohle místo uprostřed Prahy závidí.

Když máte čas, ráda vyrážíte na vaší chalupu na Šumavě. Jak dlouho tohle víkendové sídlo máte?
Můj manžel ho pořídil, ještě než jsme se seznámili. Rodiče ho k tomu tenkrát popíchli, protože pracoval v nedalekých Strakonicích. Když mě tam poprvé vzal, nevěřila jsem, že ještě něco takového může v dnešní době existovat. Tam dávají doslova lišky dobrou noc. Naše chalupa totiž stojí skoro na samotě, k nejbližším sousedům to máme pár set metrů. Ani oni tam ale nežijí natrvalo. S mužem na ni jezdíme vlastně pořád, v létě, v zimě. Už léta tam býváme i o silvestru. Přijíždějí tam za námi také dcery se svými rodinami, se kterými si to o prázdninách rozdáváme v rámci rodinného tenisového turnaje.
Nemáme to ale nijak zvlášť vybavené – na dřevěné, nové podlaze spíme na matracích. Minimálně osmkrát nás totiž už vykradli. Takže všechno, co se dá odnést, jsme odvezli.

Jak se s tím smiřujete, když zjistíte, že vás zase vykradli?
Nejhorší to bylo poprvé, to jsem důkladně vyvařovala hrnečky, vyhazovala kartáčky na zuby. Teď už mi to ani nepřijde.

A chalupu při svém pobytu spíš zvelebujete, nebo tam výhradně jen lenošíte?
Já jsem docela manuálně zručná, před dvaceti lety jsem dokonce ohodila i zeď a zatím to stále nespadlo (smích). Ale už říkám muži, že bychom si tam měli taky někdy odpočinout, a ne jen lakovat a dělat další nutné práce. Jenže pro něj je doslova drogou, když může hned po příjezdu vlézt na traktůrek a pustit se do sekání obrovského trávníku.

Čím se teď živíte, kde vás můžeme vidět nebo slyšet?
V Českém rozhlase na ČRo 2 moderuji jednou či dvakrát týdně dopolední pořad Je jaká je. V České televizi provázím pořad Barvy života, což je týdeník určený hlavně seniorům. Střídám se v něm s kolegou Vladimírem Čechem. Jsem moc spokojená.

Po práci hlasatelky se vám nestýská?
To bylo a teď je něco jiného. Nemá cenu se v tom rýpat.

Obrečela jste poslední vysílání?
To tedy fakt ne. Spíš jsem se hned koukala dopředu, co budu dělat dál. Vždyť se o tom léta mluvilo, nepřišlo to znenadání.

Autor: Kateřina Pokorná, Kbak