Před čtyřmi lety jsem dělala rozhovor s jeho manželkou Magdalenou Zimovou, sestřičkou ze seriálu Ordinace v růžové zahradě. Tenkrát mi vyprávěla, jak je její manžel úžasný, že jí doma se vším pomáhá, stará se o jejich dvě děti. Než jsem na toto téma stačila navázat, dozvěděla jsem se, že vše je už úplně jinak, což mě trochu šokovalo…

Letos vám bude čtyřicet. Cítíte krizi středního věku?
Myslím, že mě trochu minula nebo přeskočila díky tomu, že jsme v rodině zažili poměrně složité období. Zdánlivě jsme ho zvládli, ale po hodně dlouhé době jsme se se ženou rozvedli. Proběhlo to ovšem dobře a hezky.

To jsem vůbec nevěděla.
Nevědělo to hodně lidí. Jsme ale nadále přátelé a v něčem jsme si možná ještě blíže než dřív. Aspoň pokud to porovnám s okolím. Protože teď je opravdu krizí a rozvodů mezi známými hodně. A jak to tak slyším, jsou naše vztahy ještě poměrně nadstandardní i po rozvodu. Když o tom teď tak mluvíme, na krizi středního věku, která samozřejmě nemine ani chlapy, jsem ani díky tomuto neměl čas myslet nebo si ji nějak uvědomit. Tím, že se stala tak velká změna, začal i nový život. Najednou mám před sebou nové vyhlídky a cestu. Znovu začínám. Spíš mám opak než krizi středního věku. Rozhodně se nenudím.

Proč jste se vlastně rozvedli?
Na tuto otázku neexistuje jen jedna odpověď. Lidi se nerozcházejí kvůli jedné větě či události. Protože jsme spolu byli dlouho, skoro sedmnáct let, došlo k mnoha věcem. Svou roli hrála únava materiálu, kdy se nám stalo, že jsme si začali každý žít tak trochu vlastní život. To ale musí mít svou hranici. Když už jsou nakonec životy hodně oddělené, pozbývá smysl se v domácnosti jen potkávat. Nebylo v tom nic zlého. Vlastně jsme si ani nijak neublížili. Jenom se naše cesty postupně rozešly a zjistili jsme, že musíme zkusit žít bez sebe. To se nakonec ukázalo jako správné. Žena má nového partnera, já teď taky s někým žiju, všichni se vzájemně respektujeme a často se vídáme. A abych tak řekl, máme se všichni rádi.

Není vám někdy líto, že to tak dopadlo?
Samozřejmě že je. Když třeba vidíte staré fotky… Je to kus života. V životě jsou ale zásadní okamžiky, kdy se musíte umět rozloučit s tím, co bylo, a žít dál. Musíte vycházet z toho, co bylo hezké, a to nezapomenout. To by byla škoda a je to i nesmysl, protože to se ve vás ukládá a je to určitý bonus či materiál, se kterým můžete nakládat dál. Občas přijde nějaká nostalgie, to je jasné. Ale tím, že jsem se neodstěhoval do Ameriky a děti vídám každý den, že nemáme přerušené vztahy, tak je to takřka bezbolestné.

A jak to vzaly děti, že už nežijete pohromadě?
Na to se mě teď každý z okolí ptá taky. Hlavně ti, kterým rozvod hrozí nebo jsou teprve na počátku rozdělení. Každému říkám: „Děti to berou tak, jak to berou dospělí.“ To je strašně jednoduché. Z toho se to hodně odvíjí, když se s problémem vypořádají dospělí, dokážou to i děti. Jsou adaptabilní a přizpůsobí se některým věcem i rychleji. Došlo mi, že je to možná tím, že mají méně vzpomínek. My jsme spolu byli sedmnáct let, ale ony jsou na světě šest a deset. A od kolika si pamatujete? Tak od dvou tří. Mají v sobě méně nostalgie a vzpomínek než já a manželka. Poznali jsme se daleko dřív, než jsme je počali. Ještě na škole, když jsme byli studenti, kteří neměli nic. Břemeno mají menší, ale to neznamená, že to neřeší. Samozřejmě že ano. Jen se to může vyřešit i dobře.

Přemýšlíte o střídavé péči?
My ji máme.

A chodí děti pořád do stejné školy?
Ano.

Bydlíte blízko sebe?
Ano, všechno jsme to tak chtěli.

Když máte nový vztah, přemýšlíte nad tím, že byste měl i další potomky?
Ne, ale nikdy nevíte, co se stane.

Baví vás na životě tahle nepředvídatelnost?
Když jsou změny pozitivní, člověka to samozřejmě baví. Většinou to tak i bylo. Mám zdravé děti, takže co víc si můžu přát...

Vaše bývalá žena mi o vás kdysi říkala, že jste feminista. Že máte rád ženy a chováte se k nim galantně. Je to pravda?
To si pamatujete? Když to říkala, tak to asi pravda je. Žádný macho nejsem. Vždycky jsem ženy obdivoval. Už tak nějak z podstaty, od dětství. A celý život jsem si nemyslel nic moc hezkého o chlapech. Obzvlášť po tom, kdy jsem získal osobní zkušenost a uvědomil si, jaký mají ženy úděl. Zvlášť když porodí děti. Mají spoustu povinností, na které se jich nikdo neptá. Nezáleží, jestli chtějí, nebo ne. Ony musí. Myslím si, že chlapi jsou v porovnání s nimi hrozní srabi. A že bychom dokázali možná tak třicetinu toho, co ženy. Kdyby po nás někdo chtěl půlku, skončíme na psychiatrii. Celé mužské pokolení.

Čím to, že se umíte do žen tak vcítit, vyrůstal jste mezi nimi?
Ne, ale dost často jsem je měl za kamarádky. Hlavně starší holky. S nimi bylo možné si popovídat o životě. Kluci měli zúžený okruh. Klučičí kamarády jsem měl sice taky, ale bylo jich málo. A dodneška to tak je. Jsou tak tři čtyři, ale ženských kamarádek jsem měl vždycky hodně.

Co na ženách nejvíce obdivujete?
Když pominu, že jsou krásné už z podstaty, že jsou jako umělecké dílo přírody, což si o chlapech moc nemyslím, tak, třeba vystudovaly vysokou školu, vědí mnohem víc o životě a znají podvědomě řešení důležitých otázek. A pak ještě vycházím z toho, že největší průšvihy na světě dělali chlapi. Všechny války, extremistická pravicová hnutí a podobně vycházejí, alespoň si myslím, z mužské ješitnosti. Z dobyvačných a dobyvatelských pohnutek. Ale rod vždycky podržela ženská a podle mne je to tak pořád. Jen ti chlapi si myslí, že jsou páni tvorstva. A že když v posilovně zvednou sto dvacet na bench, tak to je to pravé a jsou frajeři. Přitom nedokážou dítěti utřít zadek, protože jim to smrdí. To jsou pak najednou hrozné baby a choulostivé chudinky. 

Vy sám jste starost o miminka zvládal?

Nevím, snažili jsme se o ně starat půl na půl. Manželka tomu říká švédské manželství. Vlastně jsme byli střídavě na mateřské. Kdo měl volno, nezkoušel a netočil, ten byl s dětmi. Tak to bylo v podstatě od narození. Ale mně to dělalo dobře. Nic mi nevadilo. Byl jsem pyšný, že mám hezké děti. Myslím si, že by chlapi mohli dělat daleko více. Že to všechno jsou výmluvy. Mléko se dá odsát a namrazit… Všechno se dá. Jenom chlapi na to nemají buňky. Asi je nezměníme, možná je v pořádku, že to tak je. Jen je škoda, že tu občas panuje středověk a že muži ženské zásluhy ani nedocení. Nebo si myslí, že všechno doženou penězi, což taky není pravda. Protože žena potřebuje podporu, milence i tátu od svých dětí. Ale nemůže to být chlap, který na měsíc odjede a nakonec přiveze dva a půl milionu. Někdy víc udělá kytka nebo poděkování.

Jste i vy někdy chlap, který si na veřejnosti čechrá peří?
No jasně. Toho se nezbavíte. Máme to dané. Chlapi jsou ješitní, předvádějí se a chtějí být nejlepší. Dělají všechno možné, aby se ukázali a ulovili ženu. V té chvíli udělají všechno pro to, aby to vyšlo, jsou najednou úplně neskuteční. Když loví, jsou ideálem ve všem. Ale za pár měsíců či let už se najednou ukazují úplně někde jinde a před někým jiným.

Herec Karel Zima podle jména moc známý není

Autor: profimedia.cz

A jak se před ženou ukazujete vy?
Co to po mně chcete? Normálně nahodím úsměv Alana Delona, svaly Jeana-Clauda Van Damma a dělám se strašně vtipný. Netajím se tím, že umím vařit a mám rád děti. To stačí. Předchozí věci, které jsem vyjmenoval, nakonec nejsou tak důležité. Protože ženu stejně nejvíce zajímá, jak se chlap stará o rodinu a zda umí vařit. A taky většinou potřebují optimistu.

Na jaře měla premiéru nová pohádka Zdeňka Trošky, ve které jste hrál dvojroli čerta a myslivce. Jak se vám s ním pracovalo?
Dělal jsem s ním poprvé. Všichni mi říkali, že práce se Zdeňkem Troškou je skvělá a že to není natáčení, ale dovolená. A musím říct, že je to možná ještě lepší než dovolená. Člověk ani nemá pocit, že natáčí nebo pracuje, fakt to bylo skvělý. Nepanoval žádný stres, nikdo na nikoho nemusel zvyšovat hlas. Kdokoli si ze sebe mohl udělat legraci.

Jste tak populární, že vás lidi poznávají?
Úplně ne. Stane se to jenom občas, když zrovna běží něco v televizi. Někteří lidé si pamatují některé filmy déle, ale z větší části je to tak, že je jim povědomý obličej, ale nevědí odkud. Nejvtipnější historky jsou, a to se mi stává poměrně často, že mi nějaký kluk v hospodě řekne: „Hele, Budějice.“ Divím se, co je, a on odpoví: „Tam jsme spolu byli na vojně, že jo?“

Některé vaše role byly poměrně extrémní. Hrál jste třeba spartakiádního vraha. Zaměňovali vás pak lidi s ním?
Zrovna k němu se váže historka. Točilo se to v roce devadesát. A hned po uvedení v televizi, asi třetí den, jsem si šel koupit jídlo do samoobsluhy. A když jsem prodavačce řekl, že chci osm rohlíků, úplně zkoprněla. „Velmi nenápadně“ šla za vedoucí a šeptala: „To je ten vrah!“

Jste na volné noze. Je složité se tak uživit?
Jak se to vezme. Jsou různá období. A já nejsem Pavel Liška nebo Karel Roden, kteří přehazují scénáře vidlemi. Když nastala ekonomická krize, pocítil jsem dopad. Natočil jsem nějaké pilotní díly k seriálům, ale nic z toho se nakonec nekonalo. Různé projekty byly pozastavené. Tam nastalo hodně hluché období a tenkrát jsem přemýšlel, jestli si neotevřu nějakou hospodu. Máte totiž děti, platíte různé splátky a úvěry… Ale pak se to zase naštěstí rozjelo. Občas mám nějaké natáčení, ale hlavně hodně divadla. S kamarádem jsme založili občanské sdružení a děláme svoje představení.