2°C
Povídání s Naďou Urbánkovou se také rodilo na několika adresách, protože jsme ji fotografovali v obchodech s nábytkem v Humpolci. Jste zvědaví, proč zrovna tady? Čtěte dál!
Cesta životem
Naďa Urbánková pochází z Pokrkonoší, narodila se v Nové Pace, a dnes žije na Vysočině ve vesničce Želiv. Její první a současnou adresu dělí asi 150 kilometrů, ale pokud bychom to brali z gruntu, kilometrů se nedopočítáme. „Dlouho jsme bydleli v Pecce, kousek od Nové Paky, pak jsme se stěhovali do vesničky Borovnička, kde jsem začala chodit do školy. V Trutnově jsem dostudovala vyšší zdravotnickou školu a první práce mě čekala v nemocnici v Josefově. Pořád mě to však táhlo k divadlu. Doma jsme tenkrát měli jen rádio a jednou za dva týdny k nám zajížděl biograf, takže kultury nic moc, ale manžel mé sestry pracoval jako učitel v Borovničce a hrál s ochotníky divadlo. A já se k nim přidala. Když jsem přišla do Josefova a zjistila, že v Jaroměři jsou také amatéři, zkusila jsem to,“ vzpomíná. Do divadla se dostala a díky jedné soutěži si ji vyhlédla už profesionální scéna v Pardubicích, kde potkala svého prvního manžela. A spolu pak odešli do Prahy.
Z města na venkov
Tady bychom napočítali dlouhá léta, až se dostaneme na šest roků do Švýcarska, kam zpěvačka odjela se svým třetím manželem. Po návratu do Čech nejdřív žila v Protivíně, pak v Radotíně, takže zase Praha, a odtud se přestěhovala na Vysočinu. „V mém život je všechno náhoda, já nic nevymýšlím. Před pár lety mi zavolal tehdy rozhlasový moderátor z Bratislavy, Karol Lovaš, jestli bych tam nezazpívala v kostele na setkání s delikventy. Bylo to moc pěkné vystoupení a setkání s milým člověkem; od té doby jsme se přátelili. A jak se lidem mění život, Karol jednou volal, že se stěhuje do Čech, do želivského kláštera, a jestli se nechci přijet podívat. Tak jsem přijela a už zůstala. Nějaký čas jsem přebývala v klášteře, potom se náhodou uvolnil byt v domě kousek od kláštera, a to je moje, doufám, snad poslední adresa,“ vypráví. „Jedním oknem vidím rybník a lesy, druhým se koukám na nádvoří před klášterem. To víte, že mám přehled, kdo se vdává i žení,“ směje se. „Ale hlavně je tam božské ticho. Jsem ráda, když se můžu zavřít v bytečku, nikoho tam nepustit – ani novináře - a vychutnávat si klid. Žít v Praze už mě neláká.“
Křeslo pro pamětníky
Protože před lety Naďa Urbánková přišla skoro o všechno, nové bydlení zařizovala od základů. „Zajela jsem do pražského bazaru v Libni a bylo to. Kdepak staroby, já si tam třeba koupila pěknou novou sedačku za pár korun. Jen kuchyňku a koupelničku jsem si pořídila v Pelhřimově. Mám ráda obyčejné věci, žádné vymyšlenosti. Potřebuju se někde dobře vyspat, umýt se a uvařit si kafe. Víc ne.“ Neprovází ji životem památeční kousek nábytku? „Spíš obrázky, fotky a milé drobnosti. Obýváček jsem rozdělila sedačkou, směrem k oknu mám písárnu a z druhé strany stoleček, kam si sednou návštěvy. Ačkoliv, vlastně byste u mě našli jedno křeslo, které s sebou pořád stěhuju. Už jsem si říkala, že ho vyhodím, jenže... Je měkoučké, potažené kůží, má podnožku a pořád bezvadně funguje.“
Barevné stálice
Za svůj život se Naděnka, jak ji oslovují fanoušci, hodně nacestovala, a první, co udělala po každém příjezdu do hotelu, bylo vybalení budíku, fotek svých nejmilejších a „pitomůstek“ pro štěstí. „Až pak jsem se tam cítila trošku jako doma. Podobný koutek mám i u psacího stolu. Kdybyste se na to koukli, řeknete si, no to jsou pěkné kýče. Ale jakmile se na ty drobnosti podívám, vybaví se mi, kdo a kdy mi je dal, takže jsem vlastně stále obklopená milými lidmi.“ Dojem útulnosti v Nadě vyvolávají záclony a závěsy. „Jsou veselé, žluté, ostatně všechno doma je ve světlejších barvách, jen sedačku mám bordó. Oblíbila jsem si hladké koberce a co u mě nenajdete, jsou holé zdi. Všude visí obrázky a mezi nimi fotky.“ Populární zpěvačka přiznává, že je „konzerva“, extra výstřelky ji neprovázejí v práci, ani doma. „Moje obliba v barvách v interiéru se nemění, pořád mám ráda starorůžovou, bordó, oranžovožlutou, béžovou. Jediná výjimka? Když se mi narodila dcera, měla bílomodrý pokojík.“
Královnino srdéčko
Dříve zpěvačka ráda kreslila a sama si navrhovala oblečení. „Když jsem byla malá, pořád jsem ležela v knížkách. Maminka mě chtěla přitáhnout k vaření, já to při čtení bez zájmu sledovala, ale v hlavě asi člověku něco zůstane. A vaření mě stále baví. Jen pro sebe, to ne, když však jezdím do jihlavského rádia, kde o víkendech moderuji pořad Písničky pro Vysočinu, doma navařím a pak tahám kastrůlky pro ty chudinky redaktory. A když nestíhám? Pak předem píšu esemesky, chlapci, dnes jídlo nebude.“
Přestože na Vysočině Naďa Urbánková žije tři roky, během našeho povídání ji zdraví mnoho místních. Ostatně do Humpolce pravidelně jezdí, na nákupy, na poštu, ale také na vystoupení. S partou nadšenců vloni založili Vysočinské království, v prosinci se stala královnou. Přestože jsou chudé království, bez majetku, podle slov pana krále prý mají aspoň královnino zlaté srdéčko. Zapustila tu kořeny? „Představte si, že už mám místo i na hřbitově! Pan starosta mě dokonce nechal vybrat a prý se můžu spolehnout, že mě čeká královský pohřeb. No není to krásná budoucnost?“
Oblíbený recept
|
Děkujeme za umožnění fotografování obchodům v Humpolci: Studiu zdravého bydlení a Koupelnám SIKO a za spolupráci Milanu Dočkalovi.
