Dana Batulková: Nevěra manžela s Lindou Rybovou pro mě byla tragédií | Pro ženy | Blesk.cz

Dana Batulková: Nevěra manžela s Lindou Rybovou pro mě byla tragédií

10. srpna 2009 | 17:20

Hvězda Star Dance, křehká herečka Dana Batulková (51) ví, že i špatné věci můžou být k něčemu dobré a člověk musí čas od času překonat sám sebe. Nad zradou kolegyně Lindy Rybové, která jí odvedla muže, už dnes jen mává rukou.

V jejím životě hraje prim nová láska, skvělé děti i úžasné zážitky.

Zažila jste rok plný překvapení. Čeho si vážíte nejvíc?
Určitě vítězství ve StarDance. Pro mne to byla zlomová akce ne jen tím, že jsem zvítězila, ale protože jsem se pustila do něčeho úplně nového a neznámého. Jsem spíš stydlivý typ, který je v pozadí, a tohle byl ode mne opravdu odvážný krok. Navíc jsem s úspěchem rozhodně nepočítala, tak trochu tomu nechala volný průběh a ono to až zázračně vyšlo. To neznamená, že jsem nemusela dřít a snažit se. Zvlášť v mém věku, bez pravidelného sportování a žádné zvláštní kondice to bylo náročné. Strašně jsem se bála přímých přenosů, ale nakonec začal působit adrenalin a já tomu přišla na chuť. Byl to úžasný zážitek.

Co vás přesvědčilo pustit se do takového projektu?
Protože jsem trochu bojácná, tak spoustu věcí konzultuji se svými blízkými. Účast ve StarDance mi nejdříve připadala jako nesmysl. Nechodila jsem ani do tanečních a společenský tanec mi nic neříkal, takže možná kdyby bylo jen na mně, tak bych do toho nešla. Jenže když jsem o nabídce vystupovat v taneční soutěži říkala dětem a kolegům, byli úplně nadšení a neuvěřitelně mě povzbuzovali. A já si občas také říkám, že nesmím úplně zůstat sedět v koutě. Člověk má čas od času udělat něco, čím překročí svou povahu, charakter a třeba i překoná strach. Když to nevyjde, nevadí, ale když se to povede, tak to člověka strašně posune dál. Vlastně nemá co ztratit.

U vás tanec nastartoval veleúspěšné období. Navíc mi připadá, že ve vašem případě nebyl rozhodující styl, ale charizma, které okouzlilo spoustu lidí. Pro mě bylo vaše vystoupení symbolem toho, že i starší žena může díky kouzlu osobnosti „strčit do kapsy“ mladé holky.
V tu chvíli jsem to tak rozhodně nevnímala. Chtěla jsem spíš trochu překonat sama sebe, ale pak se ukázalo, že jsem inspirovala i další lidi. Spousta žen i mužů mě zastavovala na ulici a říkala, že mi fandí. Bylo to trochu jako fotbalový nebo hokejový zápas. Ukazuje se, že je dobré, když se člověk navzdory věku nebojí některé věci zkusit.

Podobně vyznělo i vaše ocenění Objev roku v anketě TýTý.
To pro mne bylo také velké překvapení. Když mi to říkali do telefonu, myslela jsem, že je to nějaký nesmysl. Pak mi došlo, že to bylo spíš ocenění za odvahu, za to že jsem se pokusila dělat něco, co se netýká mojí branže. Trochu jsem si z toho dělala legraci a doma říkala dětem, ať se snaží, nebo jim příště vyfouknu i kategorii talent roku do třiatřiceti let.

Přesto jste nezažívala jen šťastné chvíle. Manžel vás opustil a odešel za vaší kolegyní. S tím se člověk nevyrovnává snadno.
Kdo to nezažije, tak je pro něj rozvod jen slovo, které se často používá. Když se vás osobně netýká, tak nic neznamená. Když v tom nejsou děti, tak se zase nic tak strašného neděje, ale pokud se to týká širší rodiny, je to vždycky průšvih. Pro každého je to taková malá osobní tragédie. Ale už je to sedm let, a pro mne je to uzavřená minulost, ke které nemá smysl se vracet.

Dana Batulková
Dana Batulková
Autor: Ladislav Křivan

Když zůstane žena sama s dětmi, neřeší jen ztrátu milovaného muže, ale musí se sama postarat o děti a dům. Jak jste to zvládala?
Prostě musíte. Nic jiného vám nezbude. Jsou to sice starosti a na jednoho je toho někdy dost, ale každý den vstanete a prostě děláte, co je potřeba. Nemáte moc času nad tím přemýšlet. Většinou se člověk nejdřív zhroutí, ale pak postupně zjistí, že to nějak funguje a on to zvládá. Nakonec se dostaví úžasný pocit, kdy si říká: „Sakra, jsem šikovná, vždyť to zvládám sama…“ Buď si i ze špatných zážitků vezmete to dobré, nebo se necháte zválcovat. Dokonce i taková věc, jako je rozvod, může člověka osobně posunout.

A vás to posunulo?
Myslím, že ano. Může to znít jako paradox, ale mně to zvedlo sebevědomí, dodalo jistotu a spousty věcí jsem se přestala bát. Musíte toho totiž řešit tolik, pořád něco překonáváte, a najednou vidíte, že to jde. Tím se probouzíte, začnete vnímat trochu jinak věci kolem sebe a nakonec vám zůstane strašně hezký životní pocit. Navíc jak se osamostatňujete, získáváte svobodu. Nejste závislá na pomoci partnera a dokážete si, že zvládnete spoustu věcí sama. Když jsem byla malé dítě, měla jsem úžasný pocit, že můžu cokoli, že mi patří celý svět. A ten se mi vrátil po mnoha letech až po všech těch průšvizích. Osvobodilo mě to a já zase všechno vnímám strašně otevřeně. Máte sice starosti, zodpovědnost a tak, ale zároveň všechno je ve vašich rukou, a to je úžasný pocit, takové obrovské štěstí, taková ostrá radost. A za to já děkuju.

Co vám v těžkých chvílích pomáhalo?
Moje velká vzpruha jsou kamarádi a práce. Mám štěstí, že mám tuhle profesi. Jsem pořád mezi lidmi, zkouším, musím ráno do divadla, myslím na práci…To skvěle odvádí pozornost. Navíc herci žijí v komunitách –jsme na sobě hodně závislí, hodně o sobě víme, a to nám v těchto situacích pomáhá. Nejhorší byly chvíle, kdy jsem byla sama. To jsem zažívala propady, ale když se musíte přinutit vstát a něco dělat, nemůžete se dlouho trápit. Komunikujete s ostatními, a to vám nedovolí uzavřít se do svých problémů.

Dana Batulková
Dana Batulková
Autor: Michal Protivanský

Nejste ten typ, který se potřebuje někomu vybrečet na rameni?
To víte, že někdy ano. Mám kamarádky, se kterými všechno probíráme, protože je důležité mít o těžkostech s kým mluvit, navíc spousta holek byla v podobné situaci, takže jsme to spolu mohly probírat. Když totiž svoje problémy pojmenujete a zformulujete, začnou se čistit, a vám se uleví. Já mám ale spíš tendenci je v sobě uzavřít a dělat, že je všechno v pohodě a jde se dál. Problém je, že to pak v člověku zůstává…

Bydlíte na vesnici v domě, který postavil váš prapradědeček, jaké má pro vás venkov kouzlo?
Když jsem byla mladá, tak jsem to nesnášela. Vadilo mi, že mám všude daleko a musím dojíždět, a dokonce jsem chvíli bydlela v Praze, ale tady jsem zvyklá. Moc mi pomáhá, že přejedu přes pole a najednou se ze mě odplaví zátěž města. Mívám pocit, jako bych shodila desetikilový batoh. Díky nepravidelnému zaměstnání někdy přijíždím domů za světla, takže můžu ještě chvíli sedět venku nebo grilovat a zažívám takové každodenní malé prázdniny. Stejně příjemné je posedět si ráno na zahradě, má to takový relaxační rozměr.

Kde je vám nejlíp?
Právě teď v létě v Kolodějích. Nemusím nikam odjíždět a momentálně se třeba těším, že začnu rekonstruovat starý nábytek po babičce. Běžné práce kolem domu mám ráda.

Váš syn Jakub žije s herečkou Marthou Issovou. Jaká jste tchyně?
Výborná, no jistě. (Možná se mi vysmějou, až si to přečtou.) V tomhle směru nemá smysl jim zasahovat do života. Musí si totiž stejně na všechno přijít jen oni dva, v tom se radit nemá, pokud sami nepřijdou. Víte, jak to je – láska je láska. A moji rodiče to taky nedělali. Do ničeho mě nenutili a od ničeho nezrazovali.

batulková
batulková
Autor: abl

Vychováváte svoje děti přísně?
Vůbec ne. Moji rodiče byli přísní, musela jsem být třeba na čas doma, ale to byla jiná generace. Já jsem hodně benevolentní, až je mi to někdy vyčítané, ale zároveň je hranice, za kterou nejdu. Takže mi připadá, že děti jsou v klidu, ale nějaký respekt snad mám.

Co už je pro vás za hranicí?
To je těžká otázka, protože já mám strašně hodné děti, takže moje hranice ani nezkoušejí. Ale to snad ani není moje zásluha, ony už tak hodné přišly na svět. O své dceři Marianě říkám, že je sen každé matky. Má větší řád než já, ze školy nosí samé jedničky, je naprosto spolehlivá, dochvilná, vždycky zavolá… Je mi jasné, že jí je teprve patnáct a může se to ještě změnit, ale zatím jsou moje děti naprosto úžasné. Takže já vlastně opravdu ani nemám nic zásadního, co bych jim mohla vytknout, ani nic, za co bych se na ně zlobila.

Změnil se váš vztah s dětmi, když od vás odešel jejich otec?
To by vám možná spíš řekly ony. Když mají děti celou rodinu pohromadě, tak rodiče míň řeší, a to je správné. Nemá je trápit, že je někde jejich samotný otec nebo smutná máma, ale když se vám rozpadne rodina, tak tomu neujdou. Snažila jsem se tvářit, že o nic nejde, ale oni dobře vnímají atmosféru, která kolem rozvodu vládne, a ať chtějí nebo ne, tak to s vámi prožívají. Často berou děti na svoje rodiče větší ohled, ale možná to není špatně, možná pak víc přemýšlejí i o druhých, a ne jen o sobě. Je to taková zvláštní křehká soucitná vrstva. Někdy je mi líto, že to moje děti musely zažít, ale s tím už se nedá nic dělat.

Žila jste několik let sama, ale teď jste si našla přítele. Je rozdíl zamilovat se v mládí nebo ve zralém věku?
Když se zamilujete ve dvaceti, je to mnohem bezstarostnější. Takže teď je to asi trochu těžší. Nějaké vztahy jsem zažila, jsem zodpovědnější, ale mám také jasnější představy. Navíc už nejde jen o muže a ženu, ale i o zbytek rodiny. Záleželo mi na tom, co na to řeknou děti, a aby to fungovalo. Zatím to vypadá dobře. Na druhou stranu jsem to měla snadnější v tom, že už nechci zakládat další rodinu. Člověk se nesmí moc bát.

batulková, zajíc
batulková, zajíc
Autor: abl

Říkala jste, že nejste typ, který si potřebuje dokazovat mládí tím, že bude mít po boku mladíka, přesto jste se zamilovala do muže, který je o dvanáct let mladší…
Je jedno, jestli milujete mladíka nebo staršího muže. Když je fajn, nezáleží na tom, kolik mu je let, a já už náš věkový rozdíl vůbec neřeším.

… přesto, jak se vám změnil život s novou láskou?
Nezměnil se, jen je hezčí. Jsme spolu proto, že chceme. Nespojují nás ani majetky, ani děti. Je v tom lehkost, jako když se pohybujete na pavučince. A taky neřešíte, co bude.

Kdy si myslíte, že začne žena stárnout?

Někdo je starý už ve třiceti, jiný je mladý ještě v sedmdesáti. Záleží to spíš na duši než na těle. Když mi byly čtyři roky, zamilovala jsem se do Karla Gotta. Má můj hluboký obdiv, myslím, že je pořád tak úžasný, protože má mimo jiné otevřenou, mladou duši. Když Helena Vondráčková zpívala a tančila na jednom večeru ve StarDance, tak jsme to potom zkoušeli i my, ale nemohli jsme to udejchat. Byla neuvěřitelně mladá. A já mám ráda lidi, kteří to ani ve vyšším věku nezabalí, přijímají nové věci, nebojí se a mají energii. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, jak je důležité vzít si ze života to nejlepší a radovat se z něj. Ale to je asi dar.

Máte ho i vy?
Doufám, že ano.

Co chystáte na příští rok?
Budu zkoušet dvě nová představení. Jedno v Rokoku a jedno v ABC, chystají se nové díly Comebacku, takže naplánovaného toho mám dost a doufám, že příští rok bude stejně hezký jako letošní, ale nic tak překvapivého, jako bylo StarDance, nechystám.

Poděkování Pražské paroplavební společnosti, www.paroplavba.cz

Autor: Majka Vinická