4°C
Když Zdeňka Žádníková Volencová pózovala pro našeho fotografa, vypadala neobyčejně sexy. Jen o pár minut později ale se mnou mluvila máma od rodiny, pro kterou jsou její dvě dcery a partner na prvním místě. Důkazem toho je i fakt, že o této herečce neuslyšíte žádné skandály. Řeší stejné věci, jako každá z nás. Práci, manžela, děti...
V českém showbyznysu jste téměř rarita, protože na stránkách novin se příliš neobjevujete.
Necítím potřebu stát se, jak já říkám, frekventantkou komiksů na pokračování. Občas přibude nová postavička nebo jsou to ty staré a recyklované, které točí stále dokola ten samý večírkový příběh. Ne všichni, ale hodně ano. Někdo se do klubu komiksových postaviček dostane, ani neví jak. Většinou se to týká té mladší věkové skupiny. Ale o tom je snad i škoda času mluvit. Rozhodla jsem se vést spokojený manželský život a mám pocit, že můj muž se rozhodl pro to samé. Nezabývám se zbytečnostmi. Jsou věci podstatné a nepodstatné.
- 6
FOTOGRAFIÍ
Měla jste si i nějaké bouřlivější období života?
Samozřejmě. Paradoxně to bylo, než jsem přišla na vysokou školu do Prahy. Byla jsem těžko zvladatelný teenager. Jakmile jsem ale nastoupila na DAMU, velkoměsto mě nějakým způsobem paralyzovalo. Stala se ze mě „slušňačka“. Pravda je, že jsem se musela živit sama, z nějakého prapodivného důvodu jsem byla v jakémsi útlumu, pilná studentka, nic bujarého. Do osmnácti mi to stačilo. Teď je mi pětatřicet, mám doma dvě malé děti, takže jízdy do rána mě opět míjejí... Prostě nemůžu. A vzhledem k tomu, že bych chtěla ještě jedno miminko, počítám, že pařit začnu možná... Odhaduju tak v pětačtyřiceti. (smích)
Když to spočítám, vychází mi, že to ale budete mít doma dalšího prvňáka.
Tak to bude strašné. Starší dcera jde právě teď do školy a já se toho dost děsím. V mateřské školce už si osvícené paní učitelky zvykly, že chodíme na půl desátou, protože mám pracovní dobu od desíti do dvou a pak od sedmé do půlnoci a někdy ještě jezdím na zájezdy. A teď představa, že škola začíná v osm! Bude to hrozné i pro Andrejku. Sedm let mohla vstávat před devátou, a teď ji čeká vstávání už v půl sedmé. Zrovna jsem jí říkala, že bude muset chodit spát dřív, někdy kolem osmé, a koukala na mě jako na vraha. Jak se opovažuji připravit ji o nejzajímavější část dne, a to večerní program! My totiž jako rodina fungujeme spíše večer. Mně by vůbec nevadilo, kdyby škola začínala třeba až v devět, a myslím, že by to nevadilo ani dětem.
Už jste nakoupila pomůcky?
Kdepak! Ale už máme růžovou aktovku do školy, růžový penál, růžový batůžek, růžový vak na cvičení, prostě se nám ta růžová smršť nevyhnula. Vše začnu řešit, až dostanu seznam, vždyť papírnictví jsou všude.
Andrejka měla jít do školy už loni, proč jste jí zařídila odklad?
Šla o rok později kvůli filmu Karla Janáka Ať žijí rytíři, ve kterém hrála jednu z hlavních dětských rolí. Zápis úspěšně absolvovala už před rokem, ale počet natáčecích dnů byl větší, než by docházka v první třídě unesla. Strach o ní rozhodně nemám. Je to taková naše přezrálá školní švestka. Strašně se těší. Jediné, v čem jí jednou nepomůžu, bude matematika a fyzika. Když se kouknu do svých starých sešitů ze školy, říkám si, jak je možné, že jsem tohle byla schopná vypočítat... Rovnice o několika neznámých?! Teď bych možná zvládla rovnici o jedné neznámé a ještě bych tou neznámou byla já. Manžel takové problémy nemá (je ekonom, pozn. redakce).
Pomáhá vám s holkama?
Ano, ale bude muset ještě víc. Školka je totiž do půl páté a prvňáčci končí ve škole už kolem dvanácté. Do našeho „fungování“ budeme muset zahrnout asi i všechny kamarádky. V podstatě rozšíříme náš rodinný logisticko-organizační plán. Můj muž je v tom hrozně roztomilý, protože říká: „Budeme si dnes povídat jen tak, nebo o tom, kdo koho kam odveze?“
A kdo u vás plánuje dovolenou?
Jsem magnet na „katastrofy“, prostě je nějakým způsobem přitahuji. Proto je také „jako“ plánuje manžel, vydáváme je za jeho nápad, aby se náhodou něco nestalo. (smích)
Pohádali jste se někdy spolu kvůli tomu, co děláte?
Ne, to ne. Radek věděl, koho si bere. Navíc já jsem mu hned na začátku nastínila, že to bude ještě horší, než to je. Vylíčila jsem mu své negativní vlastnosti a on řekl, že se na všechno strašně těší. Jeho baví můj svět a mě do jisté míry baví ten jeho. Navíc jsme perfektně propojení. Je to skvělé mít zpětnou vazbu od člověka, který není v umění angažovaný.
A co je pro vás v tom umění důležitější: televize, nebo divadlo?
Momentálně mám po premiéře komedie Arnošta Goldflama Dámská šatna. Celou hodinu a půl, co trvá představení, si velmi užívám. Je to fyzicky poměrně náročná hra a zároveň velká radost. Myslím, že jsme se s dámami vyřádily. Rap Gabriely Vránové je skutečně nezapomenutelný. Na zkoušky jsem jezdila jako za odměnu a musím říct, že jsem si komickou postavu po dlouhé době střihla moc ráda. Televize má výhodu nepoměrně větší sledovanosti a Rodinná pouta neboli VKV mi přinesly mnoho dalších pracovních nabídek a v podstatě mi pomáhají i v rámci charity. Pro mě je důležité, aby takzvaná popularita měla nějaký další smysl, než jen ztrátu soukromí.
Kromě hraní v divadle a natáčení jste ještě napsala knížku pohádek...
Bylo to hektické léto, ale zpětně jsem za něj moc šťastná. Jsem typ, který lépe pracuje pod tlakem, než když má na všechno dost času. Knížka se jmenuje Ve znamení motýla, je dvojjazyčná a doufám, že bude bavit i rodiče. Psala jsem ji tak, aby při ní večer, když ji budou číst před spaním, sami neusnuli. Holčičky, které se vydají porazit zlého Slizráta, na fotkách představují moje holky.
Bavilo je focení?
Historky z něj by vydaly na román. Fotograf Ivo Chvátil je zvyklý fotit modelky, ještě k tomu spoře oděné. Tak jsem mu navrhla, jestli nechce fotit trošku mladší, a on mi odpověděl, že ho ty -náctileté nebaví, že potřebuje zralé ženy s vnitřní krásou. Řekla jsem mu, že mám na mysli holky ve věku tři a pět let (smích). Byl zvyklý, že naběhl na focení, dámy se svlékly a fotilo se. Nezapomenu na první sezení. Všechno bylo připravené, Ivo přišel, že začne, ovšem pak to začalo: „Mám žízeň.“ „Mně se chce čurat.“ „Mě to nebaví.“ „Co mám dělat?“ Podíval se na mě s otázkou: „To je první fotka. Máme jich třiapadesát. To je normální?“ (smích).
Jak jste je přesvědčili?
Jídlem, Ivo totiž umí famózní guláš, zabíraly i jahody, protože ty holky skutečně milují. Ode mě se guláše nedočkají, takže jsme vyhráli. (smích) Nevěděli jsme, jak budeme fotit situaci, kdy má mladší Janička plakat. Dítě můžete rozesmát, ale rozplakat ne, to bych nedopustila. Fotku jsme pořídili vlastně náhodou, když jsem jí odmítla dát asi osmého gumového medvídka. A Ivo byl tak duchapřítomný, že situaci zachytil. V knížce je z toho výborná ilustrace, ve které se Jáňu chystá k večeři sežrat Óbrpavouk.
Vytahují se s focením a natáčením před ostatními dětmi?
Myslím si, že ne. Podle mě si to uvědomí až později. Teď se jim vybaví barvy, vůně, jídlo, lidé, to, že Emilka v cateringu umí skvělou rajskou a Matěj Hádek je Andrejčin nejmilovanější loupežník Matýsek. Starší dcera brala natáčení jako hru. Přijde jí úplně normální, že jezdí na koni, umí bojovat s mečem. Před kamerou je přirozená, to je její velká výhoda. A navíc je pro mě nepochopitelně disciplinovaná a bez problémů opakuje záběry. Kdyby takhle poslouchala, když si má uklidit hračky, ale to ne, to mě neslyší.
Chtěla byste, aby byla také herečka?
Ne. Pokaždé jí připomínám, jak je to čekání na záběr nebo fotku dlouhé a to kope v můj prospěch. Zatím se mi to daří. Nebráním se, aby si užila natáčení, ale jako hru, zpestření. Život sám ale hra není a realita uměleckých profesí je někdy smutná.
