7°C
Kdekoli vás vidíme, jste stále taková nabitá, i teď jen záříte. Máte nějaký spouštěcí mechanismus na pohodu?
Možná je to tím, že se jen snažím eliminovat věci, které mě zraňují a ubírají mi energii,a raději se soustředím na ty, které mi ji dodávají. A těch je spousta. Teď zrovna tady mám svou mladší dceru Anežku, která přijela po delší době z Francie. To je jeden z mých zdrojů energie.
Jste vdaná už 32 let, můžete nám říct, jak vedle sebe dokážou dva lidé tak dlouho vydržet (manžel J. P. Je hudebník Milan Svoboda – pozn. red.) a být spokojení?
Kromě toho, že se máme pořád rádi, jsme i nejlepší přátelé. A navíc jsem si vzala Svobodu (smích). A ta svoboda je ze všech stran. Nechává mě žít, nevlastní mě a nikdy mi nic takového ani nedával najevo, a to je pro mě strašně důležité.
Překvapuje vás ještě někdy něco na manželovi?
Pořád. Protože oba stárneme, měníme se. Známe se jako mladí, známe se ve středním věku a známe se teď. Je to nekonečné dobrodružství. Občas mu říkám, že teď vypadá daleko líp, než když byl mladý. Když to slyší, tak se mi strašně směje.
A překvapí jeho něco na vás?
Já věřím, že ano, to byste se musela zeptat jeho, ale i já se měním. Na mém těle se začala projevovat zemská přitažlivost, ale on to kupodivu nebere jako podraz. Možná i proto, že ví, že bude hůř. Teda doufejme!
Je váš manžel stejně akční jako vy?
Milan je v mnoha ohledech přizpůsobivý a skromný. Kdybych ho do nějakých drsnějších podmínek vzala, ani nehlesne. Vím ale, že má rád, když si večer lehne do čisté postele a zajde si na dobrou večeři. Zbytečně mu pro něj nepříjemné věci nepřipravuji.
Změnila byste na sobě něco?
Spoustu věcí. Chtěla bych být mít třeba vůli jíst jenom zdravě, dělat aspoň něco pravidelně, třeba cvičit. Chtěla bych umět francouzsky a španělsky.Chtěla bych se umět správně rozhodovat v pracovních nabídkách. Je toho víc, ale co budu tady veřejně předvádět svoje utajené nedokonalosti, když už těch, které jsou vidět, je i tak dost.
Jste velmi všestranná, hrajete, píšete, hodně cestujete... Je to tím, že jste Vodnář?
Co já vím. Nevěřím moc horoskopům. Někdy v dětství jsem si řekla, že chci žít tak, abych jednou nelitovala, že jsem si něco nevyzkoušela, a proto život neflákám. Asi tak v posledních deseti letech, jak času ubývá, se pouštím jen do věcí, které mě baví a mám z nich dobrý pocit.
Úplně první byla Jana Paulová-herečka a pak Jana Paulová-cestovatelka…
Kde se to ve vás vzalo, že jste začala cestovat? Přišel nějaký zlomový okamžik?
Myslím si, že je to spíše tím, že my jsme v mládí prostě cestovat nemohli. Žila jsem s tímhle dluhem, ale ve chvíli, kdy se situace tady uvolnila, jsem si pořídila druhé miminko. Svoje touhy jsem musela ještě na nějakou dobu potlačit a odložit. Ve chvíli, kdy mladší dcera povyrostla a rodina to beze mě nějakou dobu zvládla, snažila jsem se cestovat. Je to zrovna deset let, kdy jsem začala vyjíždět jinak než jako obyčejný turista.
Kde jste byla nejdál?
Nedělám si zářezy, kde nejdál a nejvýš. Cestuju pro radost a s pokorou, abych lépe porozuměla světu a aspoň trochu pronikla do zcela jiných kultur. Nedávno jsem byla na Havaji a projela a prochodila jsem většinu ostrovů.
Která ze zemí, které jste navštívila, ve vás zanechala nejhlubší dojem?
Jednoznačně Indie. Nechci s tím být už nudná, ale je to tím, že jsem tam byla nejvíckrát. Není to místo, které si jen odškrtnete, že jste tam byla. Vždy tam trávím minimálně měsíc i víc. Indii jsem navštívila pětkrát nebo šestkrát, takže jí pomalu začínám rozumět. Čím víc jí znám, tím ji mám radši. Asi ji potřebuji k životu. Ale taky mám ráda jako protiklad Ameriku a její neuvěřitelně rozmanitou přírodu. Těch zemí je spousta… Nemám žádná nej.
Jak jste se do Indie dostala poprvé?
Nejdříve jsem byla v Nepálu, kde jsem lezla po horách a v jednom himálajském buddhistickém klášteře zažila silný duchovní okamžik. Začala jsem pátrat po tom, co se mi vlastně přihodilo, a hledání mě přivedlo do Indie. Začala jsem se věnovat józe. Žila jsem šest neděl mezi jogíny v indické Karnatace. Napsala jsem o tom knížku Jak běžet do kopce. Dnes máme občanské sdružení, které v jedné z nejchudších oblastí v Indii pomohlo postavit školu s bydlením pro sirotky, takže tam už mám svou druhou rodinu.
Procestovala jste nejrůznější kouty světa, musíte mít pro strach uděláno...
To se jen zdá, mám třeba značné problémy s výškami, proto jsem vlastně začala „horolézt“. Trpím silnou závratí a nejsem schopná se podívat víc než metr pod sebe. Až na vrcholu si sednu, pevně se chytnu, čeho jde, a teprve se kochám. Lezení je vlastně pro mě taková léčba šokem. Snažím se ke svým fobiím stavět čelem.
Plánujete nějakým způsobem do budoucna?
Ne, v žádném případě. Mám pocit, že můj život už je za mě naplánovaný, protože nikdy nevymyslím to, co se mi přihodí. Takhle jsem se i poprvé dostala do Nepálu. Potkala jsem Standu Berkovce a on mi řekl, že jede s horolezci do Himálaje na Mount Everest. Jednoduše jsem se ho zeptala, jestli mě vezmou s sebou, a oni mě vzali. Kdybych ho nepotkala, ani by mě nenapadlo něco takového podniknout. Můj život se od toho okamžiku začal odvíjet úplně jiným směrem. Moje plány, proti tomu, co mi připravuje život, jsou naprosto chabé a zbabělé.
Věříte tedy, že je všechno dopředu předurčené?
Věřím. Jsem totální fatalista.
Ohlížíte se dozadu?
Málokdy. Pro mě existuje teď a tady. Minulost už není a budoucnost být nemusí.
A věříte například v karty nebo v jiné magické pomůcky?
Ne. Beru to jako hru. Dřív jsem si nechala párkrát vyložit, ale nic se nevyplnilo. Já nechci vědět, co bude. Ráda se nechávám překvapit.
Jak se připravujete na dovolenou? Je to běh na dlouhou trať, nebo se rozhodujete ze dne na den?
Země, které jsem chtěla vidět, jsem navštívila už v zimě. Léto moc neplánuji. Většinou je spíše o rodinné dovolené. Ve skutečnosti skoro nikdy neplánuji ani svoje „zásadní“ cesty. Když mi někde vznikne nějaké volno, jen se podívám, kde se dá nějak přežít, a během pár dní odjedu. O prázdninách si užívám náš dům v lese, kde žijeme, a zahradu. Taky jezdíme na kole a vždycky vyrazíme na nějaké hory. Každý rok si s mým mužem projdeme krkonošskou hřebenovku a na pár dní vyrazíme i někam výš. Vloni to byly Dolomity a Apeniny a letos se chceme podívat k Mont Blanku.
Takže si dopřáváte i „odpočívací“ dovolené?
Určitě. Dokážu se ráda jen tak povalovat u moře, plavat nebo si číst knížky. Týden se to dá skvěle vydržet. Vždy si s sebou beru malý kufříček a přemýšlím o tom, co mají lidé v těch obrovských loďácích. Ten můj je narvaný knihami, které jsem za rok nestihla přečíst.
Kde se cítíte nejlépe?
Já se už umím cítit nejlépe kdekoli, bez ohledu na místo, kde se nalézám. Ale nejšťastnější jsem doma, sejde-li se celá rodina. Když jsou doma holky se svými protějšky a my se s mým mužem na sebe podíváme a víme, že jsme vytvořili něco, co se povedlo a má smysl.
Kdo na vás v životě měl největší vliv?
Určitě mě velmi ovlivnilo učení Šrí Brahmama, které mě zklidnilo. Byla jsem velký zmatkář a tohle mě udržuje v průběžném klidu.
Make-up a styling: Jana Khalifa
Děkujeme za poskytnutý prostor k fotografování lodi Classic River a www.parniky.cz.
