Tereza patří mezi nejlepší české moderátorky, empatie a porozumění má na rozdávání, ve své profesi zraje doslova jako dobré víno. Čerstvě se zapojila do projektu Proměna roku (Promenaroku.cz), kde vysekla poklonu všem odvážným účastníkům. Rozhovor jsme spolu vedly na dálku, žije totiž s rodinou na Rakovnicku, daleko od ruchu velkoměsta. Vtipné bylo, že do jedné z odpovědí zapojila i svoje dvě děti.
Je pravda, že nemáte potřebu vypadat skvěle za každou cenu, že prostě přijímáte svůj věk tak, jak přichází?
Nejsem si jistá, jestli jsem to takhle přesně formulovala, vnímám to prostě jako zcela přirozený vývoj, což neznamená, že se nechci cítit „fresh“, že o sebe nepečuji, naopak, jen to není zápas o mládí. Nerada vstupuji do podobných pastí. Ráda si všímám spíš těch pozitivních přínosů svého věku.
VIDEO: Tereza Pergnerová na módní show: Problémy s dcerou Natálií (17)!
Čemu byste tedy rozhodně nikdy nevěnovala čas ani peníze?
Nechtěla bych věnovat čas vytváření osoby, kterou nejsem. To je platné pro vizuál i osobnostní strukturu. Aby náš rozhovor nevyzněl mylně, rozhodně nejsem bojovnicí za rezignaci na svoji podobu, odpůrkyní péče, to určitě ne. Vycházím jen ze svého života i poznání svých vlastních potřeb, ty mohou být druhým vzdálené a je to tak v pořádku. Je fajn rozumět svým vlastním pocitům, prožitkům a rozhodnutím.
Takže i vrásky vás nechávají chladnou?
Upřímně jsem do této chvíle nikdy nepřemýšlela o vráskách jako o sólo tématu, které je třeba vnímat více, než je nezbytné. Nahradím to slovo „vrásky a přijímání“ pojmenováním „proces stárnutí“ a ten je přirozený a přítomnost nových a nových vrásek je toho součástí. Nehledě na to, že každá z nich má svůj osobní hlubší význam. Tady jsem se hodně smála, tady bylo trápení. Některé po cílené péči zmizí, jiné zůstávají jako připomenutí.
Přehoupla jste se přes padesátku, změnil se vám v něčem podstatném život?
Nevidím nijak zásadní změny, ale drobné a neméně důležité určitě. Snažím se vědomě hospodařit s energií, hlídám si, čemu věnuji svou pozornost, naslouchám svému tělu – neobelhávám ho.
Prý už na sebe umíte být hodná a laskavá. Přichází to právě s postupujícím věkem?
Netuším, jestli je to věkem, ale rozhodně pochopením sebe samotné, pojmenováním toho, co mi dělá dobře, kde se cítím dobře, jaké lidi pouštím do svého života i duše, čím rostu. Laskavost, ta je často odpovědí ve všech rovinách. Léta ráda chodím – cíleně pro dobrý pocit a čistou hlavu. Ledové sprchy si dopřávám už od devadesátek. Nešidím spánek, nenakládám na sebe víc, než je třeba. Nesprintuji životem – žiju.
Asi s tím souvisí i to, že musíte tu a tam říkat i ne. Jak právě tohle vyslovujete, aby to nevyznělo protivně, drze?
Pokud říkám ne, pak vždy velmi slušně. Není to strategie, ale vychování.
Minulost máte zpracovanou, přijala jste ji, ač je místy bolavá?
Pojďme definovat minulost. Pravděpodobně myslíte drogovou závislost a s ní spojených několik let mého života. A teď otázka: Definuje těchto několik let celou minulost člověka, kterému je 51 let? Myslím, že ne. Svoji letitou abstinenci považuji za plnohodnotnou odpověď smíření. Ostatně myslím, že jsem tenkrát byla jedna z prvních, kdo zcela otevřeně hovořil o nejbolestnějších procesech závislosti.
Mluvila jste o ní otevřeně s dětmi?
Samozřejmě. Vždy úměrně jejich věku.
Průšvih, přešlapy všeho druhu vnímáte jako součást života, neděsí vás, že něco nevyjde… Dokonce v tom vidíte i jisté štěstí. Můžete to vysvětlit?
Formujeme se každým svým krokem. Úspěch neformuje, cenné zkušenosti nabýváme zejména tehdy, když věci nejdou podle plánů. Když čelíme obtížím, těžkostem. Tam někde se dozvídáme, kdo vlastně jsme. Jak reagujeme na nezdar? Kde máme své rezervy? Jak v takové chvíli pracuje naše hlava?
Názory druhých si umíte držet od těla, nezraňují vás?
Nejsou mi tak úplně ukradené. Jsem pozorovatel a ráda naslouchám. Mám mnohdy veliké pochopení i pro negativní komentáře, pokud se ale během mojí dvaadvacetileté abstinence opakuje téma drog nebo focení do pánského časopisu, není mým úkolem je mazat nebo vyvracet. To je přece úkol oněch pisatelů, dospět k posunu, aktualizovat, přijmout, že se mýlí, omluvit se a komentář smazat. Nemůžu konat za druhé. Jen trpělivě věřím, že se jim podaří dospět k novému pohledu na věc.
Prý si kolem sebe držíte jen pár dobrých přátel. Je to o tom, že se pro tu hrstku hledá snáze čas, máte spíš prostor takové vztahy opečovávat?
Já o tom takhle vůbec nepřemýšlím. Můj nejužší kruh blízkých je opravdu velmi komorní – je to léty budovaný výsledek a má to jistou logiku: Moje práce je plná velmi hlubokých lidských kontaktů, prožitků, výdeje energie. Činnost Nadačního fondu je opět intenzivní v prožitku, pochopení a koncentrování se na jednotlivé příběhy druhých a já přijímám i dávám jen tolik, kolik umím, můžu a zvládnu. Není to ovšem cílené vědomé nastavení, jen opět velmi přirozený děj i vývoj. Ale představa obrovské rodiny mi vždy vykouzlí velký úsměv na rtech.
Umíte naslouchat, jste empatická, slyšela jsem, že jste to zdědila po mamince. Byly jste si ve více věcech podobné?
Maminka byla neskutečně zlatá žena. Přirozeně empatická, energická, usměvavá, s citem pro druhé a jednoznačný „držák planety“. V mnohém jsme si podobné, ale řekla bych, že jsem rovný mix rodičů.
Ani jeden z nich už nežije. Při jakých příležitostech vám teď chybí nejvíce?
Cesta mých rodičů na tomto světě skončila bohužel už dávno. Jasně že mi chybějí… Mnohokrát bych ráda vzala mobil a zavolala, probrala život, zasmála se společně. Není to možné a je třeba to tak brát. Věřím, že vidí, jak se máme, jak na ně vzpomínáme, a radují se, jak k životu i k sobě přistupuji. Takže mávám tam nahoru.
Děti už máte velké, dceři bude příští rok osmnáct – jaký je hlavní rozdíl v tom, vychovat dobře dceru a syna?
Kdybych to věděla, tak vám to s radostí popíšu, ale neznám odpověď. Jsem velmi intuitivní rodič. Omylný i pochybující a milující.
