Přestože má diář hodně nabitý, udělala si mezi moderováním Blízkých setkání, zkouškou šatů a divadelním představením čas se se mnou setkat v kavárně, a byl to neuvěřitelně příjemný rozhovor. Během něj na sebe prozradila, kromě jiného, kdy má trému, jestli cítí tlak společnosti na svůj vzhled i jak se těší na StarDance Tour, která dnes již naplno běží, ale v době našeho rozhovoru byla těsně před vypuknutím.
Vnímáte rozdíl mezi minulými ročníky StarDance a tím letošním, kde jsou jako diváci běžní lidé?
Je to rozdíl, tak jako je i obrovský rozdíl mezi televizí, kde máte lidi ve studiu, a divadlem, kde jsou platící diváci. Liší se to v druhu a počtu publika. Ve StarDance jsou to navíc fanoušci, kteří si koupili lístky, to je ještě úplně něco jiného, než když někdo kouká u telky a žehlí u toho, někdo sleduje pořad pravidelně, účastní se, ale jiný ne. Tady jsou lidé součástí toho odpoledne a večera. Je to živý pořad, i u sledování televize můžou být diváci aktivní, ale vy je nevidíte. Tady přesně víte, kdo vám přišel, téměř je vidíte „z očí do očí“.
VIDEO: Vystudovaná pedagožka Tereza Kostková: Rodiče nechtěli, abych šla na konzervatoř
Když mluvíte o slovním humoru, máte s Markem Ebenem něco dopředu připravené, nebo je to improvizace?
Marek si připravuje úvodníky, ty si píše sám, protože musejí být přesné na kameru, musí tam být prostřih na ty konkrétní lidi. Ale publikum to předtím nikdy neslyší, ani na generálce to Marek neříká nahlas, ani já se při generálce neptám na stejné věci, na které se budu ptát večer. A veškeré naše konverzace jsou čistá improvizace. Mám třeba záložní otázky, ale ty nikdo nezná, nebo záložní témata, která však dávám, pouze pokud se nestane něco tak aktuálního, že na to musíme reagovat. Je to vlastně celé děj seriálu, který tři měsíce, kdy běží StarDance, žijeme. My sice máme ucho spojené s režií, ale tam se mluví výhradně, když se něco pokazí a je potřeba zkrátit nebo zrychlit. Když třeba tečeme s časem. Protože pak odevzdáváme stopáž BBC, a kdybychom přetáhli, platila by se pokuta. Proto musíme být přesní a režisér mi třeba dá pokyn „Terko, jednu otázku nebo žádnou otázku“ a já musím vymyslet, jak to řeknu jinak bez toho, abych se ptala.
Moderujete i hrajete už dlouho, máte vůbec ještě z něčeho trému?
Mám kolegy, kteří stejně jako já dělají tolik let tuhle profesi, a stále je každý den jímá emoce spojená se žaludkem a nervovou soustavou, které se říká tréma. A pak je někdo, kdo ji ani v mládí nemá, a zase jiný, kdo ji míval, ale s věkem zmizela, a to jsem třeba já. Ten pocit, kterému říkám tréma, zažívám vždycky při premiéře, třeba i při první StarDance, při prvním moderování Blízkých setkání, kdy nemám konkrétní zkušenost za sebou a nevím, jak vypadá. Vždycky říkám, že to je, jako bych nesla uvařené jídlo ke stolu. Trému vnímám jen u prvního podání, když ochutnávám, jestli je to dobré, ne když si přidávám. Jinak nemám trému vůbec. Nemění se mi tepová frekvence ani pocit v žaludku, těším se, jsem velmi soustředěná. A jsem ráda, že trému nemám, protože když jsem ji jako mladičká mívala nebo ji mívám při těch „poprvé“, svazuje mě to a odvádí pozornost, vyrušuje mě a rozptyluje. Ale někoho zase třeba může stimulovat a je pro něj skvělá. Pro mě ne.
Ve filmu Ženy v běhu jste si zahrála se svým synem. Radila jste mu s něčím?
My jsme ani nebyli v gardu rodič a dítě. Od toho, aby mu říkal, co má dělat, tam je režisér. Naopak je otravné, kdyby tam rodič do toho vstupoval.
A s maminkou spolu účinkujete ve hře Na útěku v Komorním divadle Kalich, jaké to pro vás je?
Mám od mládí velké štěstí, že se můžu s rodiči potkávat při práci, s tatínkem jsem dělala spoustu projektů a s maminkou hraju v této inscenaci už dvacet jedna let. Navzájem si nijak neradíme, ale říkáme si. Ona se mě třeba zeptá: „Myslíš, že tu scénu uděláme jinak?“ A přemýšlíme o tom spolu, jestli to vyšlo, nebo nevyšlo, a je to vzájemné. Je to důvěrnější než s kolegyněmi, nemusíme používat úvodní větu: „Promiň, já ti teď řeknu…“ Kolegyni bych se asi i omlouvala, protože nemám ráda nevyžádané informace. Když se mě někdo nezeptá, je mi proti srsti mu radit, byť si myslím, že by to tomu pomohlo. A s mamčou si tohle můžeme říkat úplně bez skrupulí, je to mnohem svobodnější.
S rodiči máte tedy hezký vztah. Jaké bylo vaše dětství?
Bylo krásné. Jeden velký dar. Maminka byla vždycky demokratická, tatínek nám uměl dát potřebný limit, hranice, které jsou tak nutné. Jako spousta rodičů bere svoje děti do práce, naši mě brali do divadla a já jsem si tam malovala v šatně, stejně jako si Tonda maloval na StarDance, když nebylo zbytí nebo když jsem chtěla, aby byl se mnou.
K herectví vás vedli, nebo vám ho vymlouvali?
Vymlouvali. Já jsem odmala chtěla být herečkou, rodiče mě chtěli nasměrovat jinam, proto mám pedagogickou školu a studovala jsem intenzivně francouzštinu, dělala jsem spoustu jiných věcí. Ale když mi pak bylo osmnáct, tak už jsem si šla jako každý v tom věku po svém. A rodiče mi to přáli a podporovali mě. Dnes jsem ráda, že mám i ten peďák, pro herce je důležité mít i jiný rozhled.
O čem se s nimi nejvíc bavíte mimo práci?
O zkušenostech, jiných etapách, kam se vyvíjí svět, ptám se jich na srovnání, jestli je to pro ně velká změna, co zažívají dnes, jak svět vnímají, co zažili, jak to vidí oni. Bavíme se i na základě dospívání Tondy a jejich pravnoučat, do jakého světa rostou, jak je to ovlivňuje. Probíráme i styl výchovy, v jaké míře ji můžu přebírat a v jaké míře musí být jiná z důvodu vývoje dětí. Myslím si, že naše děti nemají vůbec snadné, do čeho rostou. Ale je to jiné.
V čem je to jiné?
Mění se vlivy okolí. Vytahují z člověka, který se podle mě nemění a jako člověk je velmi stejný, v jiný čas něco jiného, a děti, ať už jsou jakékoli individuálně a jsou z jakékoli výchovy, hromadně dorůstají do jinak nejisté doby, než jsme měli my. Do významně nejisté doby, do určité míry srovnatelné se situací před sto lety. Ale tenkrát se nevědělo, kam to půjde, my to dnes víme, co by hrozilo. Ten kontrast tu do jisté míry je. Takže celá společnost osciluje mezi jistým chápáním, že nejde jen dávat hranice, mít nějakou formu diktatury, zároveň se evidentně ukazuje, že věci bez hranic jsou příliš puštěné a znejisťují děti mnohem víc. Hledá se tedy určitá míra pevnosti a volnosti, kterou hledá celý svět, celý svět hledá otázku míry demokracie. A zatím se ukazuje, že ji hromadně jako lidé moc neumíme, a myslím, že ji neumíme ani ve výchově, buďme upřímní, a neumíme ji ani ve společnosti. Myslím, že individuálně mnoho lidí umí pojmenovat, co to je, ale jako společnost to neumíme. A to je podle mě bolest tohoto světa, tedy velmi zestručněná a rámcová. Ale některé věci nezměníme a tím, co se nedá změnit, není potřeba se dlouho trápit. Je potřeba žít hezky, s láskou a s úsměvem.
Co vás vedlo k tomu, přestěhovat se z bytu do domečku?
Byl to impulz můj i Toníčka. On si přál mít pejska, já mu řekla, že by to šlo, jenom kdyby byla zahrádka, která je pro něj lepší. Chtěla jsem víc soukromí, víc klidu a ticha, víc přírody, víc hlíny a kytek. Ráda se starám o zahradu, máme zeleninu, ovocné stromy, z vlastních švestek vyrábím marmeládu… a koupili jsme si toho pejska.
Sedí na kanapi a spí s vámi v posteli?
Ano. To je dokonce velmi zdravé. Měli jsme na to i pár hostů – odborníků v Blízkých setkáních, která moderuju v Českém rozhlase Dvojka. Podle nich to má blahodárný vliv na kardiovaskulární systém i mikrobiom, ale hlavně se jemu i vám vyrábí oxytocin (hormon, který snižuje stres a úzkost, navozuje pocit důvěry a pohody, pozn. red.).
Zmínila jste Blízká setkání, která moderujete už šest let. Jak si do nich vybíráte lidi?
Český rozhlas je veřejnoprávní instituce, proto výběr hostů probíhá obrovským filtrem, editor musí zvážit, jestli se hodí do našeho typu a žánru pořadu. Lidé se někdy ptají: „A proč tam neřešíte tohle a tamto…?“ Je to, jako když vaříte asijskou kuchyni, je nějaká, a když připravujete českou, je zase jiná, je to zkrátka jiný žánr. Já si hosty nevybírám, nevymezuju se proti nikomu. Za jednu z kvalit moderátora považuju právě to, že je schopný vést rozhovor s kýmkoli. Takže já ho s kýmkoli udělám velmi ráda a přijde mi to obohacující pro všechny strany. Nevadí mi ani kontroverzní člověk, vždyť od toho jsou Blízká setkání a nějaká úroveň neutrality, která mě baví.
