Má příjemné vystupování i hlas, a rozhovor s ní byl pro mě opravdovou odměnou. Zajímalo mě, jestli je opravdu tak milá a přátelská, jako po telefonu. A také, jak to vypadá, když si herci domlouvají školní sraz a co pro ni znamenají Vánoce.
Když jsme hledaly termín na rozhovor, dlouho jsem neslyšela někoho tak milého a příjemného. Jste taková na lidi často?
Děkuju. Mám ráda lidi. Možná je to dané i nějakou mojí vlastností, kterou jsem zdědila po svých rodičích, protože jsou oba velmi společenští. Asi i proto je mi nějakým způsobem komunikace s lidmi blízká a příjemná. Prostě mám ráda dobrou náladu, protože na světě existuje tolik věcí, které jsou nepříjemné, bolavé, každý si v sobě něco neseme, a já mám raději přístup, když se jedná laskavě. Možná je to i přirozená obrana být pozitivní, to si nesu asi už od dětství. Byla jsem taková už ve škole, holka, která se snažila spíš stmelovat a dělat legraci na úkor sebe a dělat ze sebe taky trošku šaška. Prostě aby byla dobrá nálada.
VIDEO: Sabina Laurinová s dcerou: Jak to má s chlapy!
Za pár dní budou Vánoce. Co pro vás znamenají?
Jsou pro mě vzpomínkou na dětství. Ráda si připomínám to, co jsme dělali, když jsem byla malá, jaké jsme měli doma zvyky, jaká byla atmosféra, jak jsem byla nedočkavá, jak jsme chodili s tátou vyhlížet Ježíška na Kavčí hory a vždycky, když někde zablikala nějaká hvězdička nebo světýlko, tak jsem nadšeně volala: „Už letí, už je tady!“ Málem jsem praskla očekáváním, jak jsem se těšila. V momentě, kdy jsem už sama měla děti, jsem se snažila jim připravit podobnou atmosféru.
Pečete cukroví?
Když jsem byla malá, vždycky před Ježíškem k nám domů přišla veliká krabice od babičky z Bousova. Bylo v ní vždycky hodně druhů cukroví. Maminka také pekla, a peče dodnes, hlavně rohlíčky, linecká kolečka nebo pracny. Já jsem vždycky pekla trochu, jen pro dcery. Osobně se držím hesla: Aspoň něco málo, aby to doma zavonělo. Naštěstí mám kolem sebe několik dobrých kamarádek, které mě vždy podpoří a přinesou krabičku.
Kupujete dárky s předstihem, nebo na poslední chvíli?
Je to bohužel ta druhá varianta. Narodila jsem se v době, kdy toho v obchodech tolik nebylo, a přiznám se, že štědrost je krásná, ale když je jí moc, tak si ji lidé moc nevychutnají. V dětství jsem dostala třeba čtyři dárečky a celý večer jsem měla možnost si jich všímat, číst si knížku, hrát si s jednou panenkou. Ale sama se občas „namočím do maléru“. Mám dvě dcery a pod vánočním stromečkem vždycky řeším spravedlnost, aby to bylo vyrovnané, a najednou to naroste. Balíčky se kupí a já si pak říkám, proč máme celý večer jen rozbalovat. Je to hloupost. Myslím si, že člověk by měl dávat drobné osobní dárky, něco vymyslet, aby to bylo s fantazií. O to se taky snažím, ale jako každá žena a máma, která je zaměstnaná a v jednom kole, fantazii občas upozadím a dám přednost tomu, co si dcery přejí.
Jakou máte nejraději vánoční pohádku?
Mám ráda klasické pohádky, třeba Pyšnou princeznu, Princeznu se zlatou hvězdou na čele, Popelku, a také jsem ráda, když v televizi vidím třeba Dalskabáty v ladovských dekoracích. Prostě něco takového, co mě vrací do dětství.
Kdo z nynějších herců byl ve vašem ročníku. S kým jste například studovala?
Navštěvovala jsem hudebně-dramatický obor na státní konzervatoři v Praze. Na hodiny herectví jsem chodila společně se Sašou Rašilovem, Zdeňkem Hruškou, Markem Libertem nebo Broňou Kotišem. V ročníku jsem měla i další skvělé spolužáky a spolužačky, namátkou Markétu Hrubešovou, Kamilu Špráchalovou, Sabinu Remundovou, Filipa Menzela, Petru Hanžlíkovou a další, kteří se velmi dobře uplatnili nejen v divadle, ale i v dabingu nebo v rádiu.
Míváte pravidelně školní srazy?
Tak to vám teď řeknu jednu úsměvnou historku. Nedávno jsem jela v autě a přemýšlela o tom, že brzy povezu svoji maminku na třídní sraz její základní školy. Je krásné, s jakou pečlivostí se generace osmdesátníků stále schází. Na chvilku jsem si vzpomněla na své studium – a v tu chvíli mi pípla zpráva v telefonu: Založila se nová skupina na WhatsAppu s názvem Konzerva. Kdybych vám dala přečíst konverzaci našeho ročníku, byl by to asi námět na klasické televizní Bakaláře. Začalo to tím, že bychom se po dlouhé době měli sejít. Rozjela se řada zpráv, každý začal navrhovat nějaký termín, tak se vytvořila tabulka. Jenže dejte dohromady tolik herců… Začala chodit jedna zpráva za druhou. Nedařilo se najít jednotné datum. Pak se zapomnělo na diskusi, kdy se setkání uskuteční, a začalo se vzpomínat. Jeden přihodil historku, pak další a další, až se úplně zapomnělo na to, že jsme se vůbec chtěli potkat. Celé se to prokládalo fotkami – a to byl vlastně náš dosavadní třídní sraz. Ale bylo to milé a vtipné.
Mám vás spojenou i se seriálem Chlapci a chlapi. Musela jste poté mít určitě spoustu nápadníků. Těšilo vás to?
Tenkrát seriál vyvolal hodně pozornosti, vždyť v televizi byly jen dva programy. Lidé si vás rychle zapamatovali.
Psali vám dopisy?
Psali, a vzpomínám si, že mi psali i vojáci, o kterých ten seriál byl. Do České televize mi přicházely zajímavé dopisy s různými „nabídkami“, ale byla tam i spousta krásných vzkazů od diváků, přestože moje postava byla záporná. Dnes lidé také píšou, ale spíš dávají přednost komunikaci přes sociální sítě.
Přijdete si někdy jako pamětnice?
Určitě, protože už můžu říct, že hodně pamatuju. Měla jsem možnost zažít generaci herců, které jsem znala ze seriálů, z pohádek, z televizních inscenací, na kterých jsem vyrůstala. Měla jsem i obrovské štěstí, že jsem se s těmito osobnostmi potom mohla setkávat v praxi – nejen v televizi, ale i v divadle – a mohly mi ještě něco předat. Byli to kolegové, ke kterým jsme my začátečníci vzhlíželi. Byli k nám velmi přátelští, ale zároveň nároční a kritičtí, a když už vás přijali, tak jste si to museli zasloužit. Někdy tyhle své poznatky dávám „k dobru“ mladším kolegům.
Není to už o takovém respektu…
Každá herecká generace by se měla nějak vychovat, nebo mít čím se inspirovat a mít své vzory. Ale nejsem si jistá, jestli my jsme schopní jim to vždycky dobře předat. Vidím to i v přístupu k dětem. Člověk je spíš přátelštější, než aby budil respekt.
S jakými hereckými bardy jste se setkala?
Asi ve 13 letech jsem měla možnost hrát v Jiráskově Lucerně v Národním divadle. Byla to spolupráce s mým tatínkem, který mi jako režisér dal příležitost v malé roličce družičky. Ta nádhera, když stojíte na jevišti vedle paní Hlaváčové nebo vedle pana Hrušínského… Když se ocitnete v takové společnosti, je to radost a vzácnost. Zvlášť když se z těchto herců, ke kterým vzhlížíte jako dítě, postupně během času stávají vaši kolegové.
Neměla jste ostych? Jak se k vám chovali?
Ostych určitě byl. Točili jsme třeba inscenaci v České televizi, kde byl pan Němec, paní Maciuchová, pan Preiss – a vy jste s nimi najednou na stejné lodi, na které musíte plout, musíte se udržet. Ale čím větší osobnost, tím větší skromnost. Dali nám při práci pocit jistoty a sounáležitosti. Jak už jsem říkala, člověk si to všechno musel nějakou pokorou, úctou, pracovitostí a připraveností zasloužit.
Taky nebyla taková herecká konkurence…
To ano, měli jsme možná i víc příležitostí. V době, kdy jsem studovala, nebylo ani tolik hereckých škol a nevycházelo z nich tolik herců. V něčem to bylo jednodušší, ale zároveň obstáli jen ti nejlepší.
