Ve skutečnosti je drobnější než v televizi. A také hezčí a mladší než na kameře. Momentálně ji můžete pravidelně vídat na obrazovce v seriálu Polabí, který si diváci oblíbili.
Hrajete zajímavou postavu – maminku puberťáka, který neslyší a nemluví. Komunikujete spolu znakovou řečí, to asi není snadné…
Byla to velká výzva. A upřímně řečeno, když jsem do toho šla, myslela jsem si, že to bude trochu jinak. Vůbec mi nedošlo, že se budu muset učit český znakový jazyk. Předpokládala jsem, že budu mít malého kluka, se kterým se budu učit nebo budeme řešit strasti tohoto světa, třeba jak ho začlenit do školy či do školky. Jenomže najednou jsem vedle sebe měla osmnáctiletého Františka.
VIDEO: Andrea Růžičková: Na co ji sbalil manžel?
Což byste teoreticky mít mohla?
Přesně. Jen mě to trochu překvapilo, jak mám mnohem mladší děti. Každopádně jsme se oba museli znakovou řeč naučit. Jenže jinak to jde jemu a jinak mně. Navíc jsem si také myslela, že si po dlouhé době zajdu točit, naučím se roli raz dva, protože to není extra velká úloha, a najednou taková šichta. Takže ten začátek byl trochu náročný, protože jsem vůbec nevěděla, co s tím. Ale teď už si všechno sedlo, přijala jsem, že je to součást postavy a vyžaduje to prostě víc práce. Když pak točím obraz, kde jenom mluvím, říkám si, to je procházka růžovým sadem, to je prostě pohoda pouze hrát.
Hrajete Beatu, která se vrátila ke svému ex zpátky do bytu, protože se dostala do finančních nesnází. Jak byste takovou situaci řešila?
Nemá jinou možnost. On se na ně vykašlal, odešel od ženy se znevýhodněným děckem, což je velmi prekérní situace. Ve skutečnosti se stává, je to na denním pořádku, že se chlap na rodinu vykašle, protože podmínky jsou složité a náročné. Jsem ráda, že taková linka tady je… To, že jí nabídne, aby u něj znovu bydlela, vnímám tak, že má aspoň příležitost splatit svůj dluh.
Ve vesnici způsobíte haló, když se chodíte otužovat do řeky. Děláte to i v reálném životě?
Ne, zimu opravdu nemusím. I když je teď otužování velký trend, já mám problém už jen se studenou sprchou. Miluju teplo – kvůli nízkému tlaku, ale i proto, že mi bývá pořád zima a mám špatné prokrvení rukou a nohou. Stačí, když mám hlad nebo jsem ve stresu, a hned se klepu. Takže myslím, že otužování pro mě prostě není.
Jak tedy zvládáte bydlet v domě na vesnici, kde bývá určitě chladněji než v bytě ve městě?
Tam jsem hodně v pohybu. Ale z Prahy jsme se úplně neodstěhovali, vlastně tady pořád máme byt. Takže když se potřebuju ohřát a mít všechno po ruce od restaurací, masáží a celkově městského luxusu, tak si vše snažím alespoň částečně dopřát. Na vesnici je opravdu syrový život, ale my si ho schválně i takový necháváme. Nechceme si udělat vesnický dům se všemi vymoženostmi a ovládat ho na dálku. Jsme zastánci například topení dřevem, máme samozřejmě i elektřinu, ale gros je dřevo. Děláme rukama a snažíme se žít s daným místem, chceme být co nejvíce soběstační. I co se týče nakupování potravin, bereme lokální, od různých farmářů v okolí – maso, zeleninu a podobně. Tento styl života nám vyhovuje.
Splňuje to tedy, co jste si vysnili? Občas jsou sny od reality dost vzdálené a dům je dřina, spolkne hodně práce i času…
Bez manžela, který všechny věci kolem domu dělá, by to určitě pohoda nebyla. A asi bych to sama s dětmi nezvládla. Protože se k tomu počítá, že musíme odvézt děti do školky, která není ve vesnici. A já nerada řídím, takže řídím jenom v momentech, kdy je manžel pryč či má práci, jinak to obstarává on. Navíc jsou tu i další věci, běžně se stává, že se vypne elektřina na půl dne. Vy to musíte nějak vyřešit. Nebo máme celý dům zarostlý břečťanem, psím vínem, které se musí zastřihávat…
…nebo máte ve střeše zvíře.
Přesně tak. A i naše jediná voda je ze studny, kterou vykopali v šestnáctém století, jiný přísun vody nemáme. Pokud přestane fungovat elektřina, vypne se systém na čištění vody, když přijde velká voda z pole, zaplaví vám to sklep, vypne vám UV lampa, vy tím pádem vodu pít nemůžete, musíte mít náhradní zdroj, a tak dál.
Ale vás to baví?
Potřebovali jsme už z toho virtuálního světa, kde je vše na tlačítka a hned, utéct. Přestali jsme věci cítit, vnímat, chyběl nám dobrý pocit z vykonané manuální práce.
Takže se z vás stala zahradnice?
Ano. Mám ráda období, kdy mi vyklíčí semínka. Už jsme na venkově šestý rok a vždy se na ně těším v čase, kdy je pochmurno. Což je hlavně po Vánocích, kdy i my umělci máme méně práce. Navíc všude šedo, slunce nevidět. Ale pak v březnu, dubnu začnu dávat semínka do půdy a obstarávat je každý den. To je nádhera.
Blízkost přírody cítíte jako potřebnou?
Jsou lidé, kteří si platí hodně peněz za to, aby si mohli založit oheň nebo přebývali někde v tichu… Nám vesnice pomáhá ukotvit se v životě právě díky těmhle věcem a schválně si je takové necháváme. Nechceme být otroky modernismu.
Co vás takový život ještě učí?
Cyklu Měsíce, cyklu přírody, cyklu roku. A taky nemůžete být moc líná, pořád je co dělat. I třeba navařit na tři dny dopředu, abyste nemusela někam do obchodu, protože je to daleko. Miluju bylinky, takže se snažím s nimi hodně pracovat. Vyrobím si nějaký krém, dělám si čaje, tinktury a přináší mi to nesmírně hezký pocit, že jsem vytvořila něco hmotného skoro zadarmo jenom z těch darů.
Zmínila jste manžela, který je vaší velkou oporou. Prozraďte vaše seznámení, které prý bylo láskou na první pohled.
Nikdy jsem tomu nevěřila, pro mě to byla taková pohádka z romantických filmů. Ale když vešel do dveří, všechno kolem mě se zastavilo. Takové štronzo. A vy najednou koukáte do očí někomu a říkáte si, co to, sakra, je? Jak mám k němu přijít blíž? Co mám říct? Jak to neztratit?
Prý jste ho dokonce musela i trochu přesvědčovat…
Nevěřil, že by to mohla být pravda. V té době jsem byla na pomyslném vrcholu. Mladá, hezká, známá. A Mikoláš se vždycky považoval za alternativního umělce, který to má všechno jinak. Vezměte si mainstreamovou kočičku a melancholického alternativního umělce, ti dva se potkali a nyní, kudy my se ubereme, jakou cestu zvolíme? Ale on byl prvním mužem, který se nebál mé skořápky, šel do hloubky mě samotné, a když zjistil, že vnitřní svět máme společný, bylo najednou rozhodnuto.
Jste spolu čtrnáct let, z toho devět jako manželé. Co je důležité, aby soužití fungovalo?
Mluvit spolu, vytvářet společný svět a nevěnovat příliš pozornosti světu venku. Když se totiž váhy přechýlí, a vy víc žijete pro venkovní svět, začne se to uvnitř vztahu rozsypávat. Musíte si říct, co bude jádro vašeho života a co bude obal. My jsme se rozhodli, že jádro bude náš vztah a rodinný život. A veškerá práce, zmíněný obal, nám to všechno hezky doplňuje, zpestřuje, dává nám podmínky k tomu, abychom mohli něco budovat. Proto se i v hodně věcech rozhodujeme společně. Například, pokud dostane někdo práci, nejdřív nastává rodinná porada, jestli jsme schopní to zvládnout způsobem, aby nám to neublížilo.
Vy jste se s mužem shodli i ve výchově dětí s tím, že je skvělé, že jste dva – to už je síla.
To ano, ale nemáme samozřejmě vždycky stejný názor. Někdy diskutujeme a pak je potřeba to dětem vysvětlit způsobem, aby je každý z nás nevedl jiným směrem. Předchází tomu vždy otevřená diskuse. Ale také často nevíme úplně přesně, co máme dělat. Večer si proto sedneme a říkáme si: „A co teď? Co s tím?“ A často vůbec neznáme odpověď. Následně se ptáme různých lidí a každý má svůj názor. Polovina z nich je takových, že je nechceme akceptovat – nesouhlasí s tím, co bychom chtěli pro dítě, nebo bychom mu tím mohli ublížit.
Co vám nejčastěji vyčítají?
Připadá jim, že nejsme moc drsní, že bychom měli víc přitlačit. Ale to s námi nesouzní, proto volíme metodu čekání. Prostě čekáme, jak se to vyvrbí, co se stane. Dítě k něčemu často dozraje samo. Máme extrémně citlivé kluky, což se nenosí. Mají jiné vnímání světa a my jim rozumíme, protože to zdědili po nás. Nechceme je ale předělat, jen se snažíme, aby zvládli fungovat ve společnosti, která není citlivá.
