Její silný a výrazný hlas mi učaroval už v dětství, podbarvoval moje chvilky zamilování i zklamání při dospívání a pobrukuji si s ním písničky doma i v autě dodnes. Proto jsem byla moc ráda, když jsem měla možnost s trojnásobnou zlatou slavicí, která působí na scéně více než 50 let, udělat rozhovor.
Donutil vás váš věk v něčem ubrat a jak jste se s tím případně vyrovnala?
Samozřejmě jsem už musela ubrat, ale podle mě je to naprosto přirozený vývoj. Mívám teď tak čtyři nebo pět akcí do měsíce a to mi úplně stačí, abych z toho měla radost a hlavně abych si to užila já. Takovéto ježdění pětadvacet koncertů měsíčně a podobně jsem si také zažila, ale to je už minulost a myslím si, že takto je to prostě správně. V létě jsem si vychutnala sezonu na venkovních pódiích, to je moc příjemné, takové ty letní slavnosti nebo festivaly. Ale jen o víkendech. Přes týden mám volno.
VIDEO: Jak bydlí zpěvačka Petra Janů v pražských Dejvicích?
Byl vůbec nějaký okamžik, kdy jste chtěla s hudbou skončit?
Nikdy. Naopak, mě ta muzika vždycky dostala ze všech trablů. Občas za mnou lidi přijdou a řeknou, že jim nebylo dvakrát dobře a říkali si, jestli vůbec na ten koncert mají jít. A že jsou teď moc rádi, že šli, protože jsem je z toho dostala. A to třeba vůbec netuší, že zase kolikrát mně není dvakrát dobře, a naopak oni mě z toho dostanou. Takže to je v podstatě taková vzájemná výměna energií a vzájemná pomoc.
Musela jste kariéře něco obětovat?
Ne, ne, já jsem odmalička chtěla být zpěvačka. A šla jsem si za tím a vyšlapala si to ze Sekerkových Louček, tedy vesničky, odkud pocházím, až do Prahy.
Ale rok jste zpívat nesměla…
Kvůli mému vzhledu. V době, kdy se to stalo, jsem nevypadala úplně jako všechny ty uhlazené krasavice. Měla jsem na hlavě takovou tu trvalou a strašně jsem skákala po jevišti a křičela a tak. A nějaká soudružka, protože většinou rozhodovaly manželky, těm soudruhům to bylo jedno, z ničeho nic asi zjistila, že takhle nevypadá socialistická umělkyně. Bylo to jednoduché, najednou se ke mně přestali hlásit kamarádi a přestali mě hrát v rádiu a v televizi a nebrali mě do hlavních programů. A nejhorší bylo, že do očí mi nikdo nic neřekl. Zjistila jsem to asi až po roce a pak jsme chodili po institucích a vysvětlovali, že mám přece český repertoár a tak dál. Ale na druhou stranu to bylo důležité a prospěšné, protože se vyselektovali takoví, co vás plácají po zádech, ale když jste pak na indexu, tak se k vám neznají. To se najednou všechno vyčistilo. Zůstali jen opravdoví kamarádi.
Kdo vám tehdy nejvíc pomohl?
Dodneška jsem vděčná Františku Polákovi, což je takový můj anděl strážný, který mě jediný vzal tenkrát do pořadu Možná přijde i kouzelník, a tím to prolomil. Ten jediný se projevil jako kamarád.
Později jste si udělala i výuční list v oboru kuchař–číšník. Bylo to z důvodu, kdybyste neměla zase někdy práci?
To bylo v době, kdy se to tady obrátilo a všechna anglosaská muzika, která do té doby byla v podstatě zakázaná, která se pokoutně dovážela, se sem najednou nahrnula. A fanoušci prostě skočili na tuhle vlnu, já jsem najednou měla víc času a kamarád z Mariánských Lázní mi zrovna zavolal, že tam otevřeli roční učební obor. Tak jsem si říkala, mám na to teď prostor, celý život se stravuji po hospodách, po zájezdech, tak to aspoň poznám z druhé strany. A udělala jsem si výuční list. Pak někdo někde plácl, že se chci vykašlat na zpívání a že si pořídím hospodu, a už se to se mnou vezlo. Potom se naše publikum naštěstí zase vrátilo k českému slovu a já naskočila zpátky.
Říkala jste, že jste zpěvačkou chtěla být už jako malá. Co dál se vám vybaví při vzpomínkách na dětství?
Jednoznačně babička, tátova maminka. To byla taková moje dobrá víla. Ta se mnou zpívala, ona totiž chtěla být taky zpěvačka a jako malá si představovala, že si vezme nějakého chlapa, harmonikáře, a že budou chodit po hospodách a vydělávat si peníze. A její maminka ji za to zmlátila. Já jsem byla takové nedomrlé dítě, které bylo neustále nemocné, babička se mnou bývala doma, protože jsem u ní do jedenácti let vyrůstala. Naučila mě spoustu písniček, mám s ní spojené ty nejkrásnější vzpomínky na dětství.
