Pocházíte z lékařské rodiny, vaši oba rodiči se věnovali psychiatrii. Jak se u vás doma mluvilo o zdraví?
Vždy mne překvapoval zcela odlišný přístup rodičů k tématu zdraví. Maminka je životním důkazem odolnosti a epigenetiky. (Epigenetika nám pomáhá pochopit, že genetika není osud. Otevírá dveře k lepšímu zdraví a prevenci tím, že ukazuje, jak můžeme ovlivnit aktivitu našich genů vlastním chováním a postoji — pozn. red.) A také toho, že ve šťastném duchu je zdravé tělo.
Jak se její přístup konkrétně projevuje?
Když má zápal plic a já se k ní plížím s antibiotiky, zasyčí na mne, že ji chci otrávit. Dá si grog, vlašský salát, kafe, cigárko a je zdravá. Pochopitelně kapku přeháním. Na straně druhé, tatínek se neustále pozoroval, pořád držel různé diety. Bezúspěšně. A na dovolenou s sebou vozil celou tašku léků „co kdyby“. Myslím, že byl vybaven i na malárii, jen při cestě do Krušných hor. Pravda ale také je, že tatínek měl ischemickou chorobu srdeční, velmi vysoký tlak, opakovaný karcinom, takže k jeho opatrnosti byly reálné důvody.
VIDEO: Dcera Báry Nesvadbové Bibiana: S tátou exministrem se nestýká!
Jakou jste si udělala jako dítě představu o tom, co je psychiatrie? A jak vidíte tento obor dnes?
Debata. Diskuse. Náhled na jednotlivce, ze kterého vznikl slogan naší skupiny sociálních podniků: „Normální je být různý.“
Co se snažíte předat své dceři z oblasti vnímání zdraví a péče o ně?
Snažím se ji moc nekazit vlastními zlozvyky. A také trochu předávám náhled a nadhled mé maminky, že všechno se dá vidět z třetího patra.
Letos vám bylo padesát, jak vnímáte tento věk?
Upřímně, skrz příběhy, které potkávám v rámci Be Charity, jsem vděčná za každý nový den. Bez patosu. Mé milované mamince bude letos osmdesát pět a na ní vidím, jaký je náš život na zemi fičák, že jsme tady vážně jen na mžik. A jak moc je důležité si neustále zvědomovat, co vše člověk ještě může.
Mnoho žen se v tomto věku potýká s menopauzou, jak zvládáte období této hormonální bouře vy?
Prozatím se nic neděje. Bi (dcera Bibiana — pozn. red.) se mi vždy chechtá, kdy bude mít sourozence… Tedy, to jistě neplánuji, byť na světě nemám nic raději než hrát si s malými dětmi.
Pracovala jste v ženských lifestylových magazínech, kde se prezentují krásné ženy. Vnímáte v naší společnosti, potažmo v médiích, nějaký posun, jak se nahlíží na ženskou krásu?
Když jsem začínala v Harper’s Bazaaru, byly ještě trendy velice vyhublé modelky kolem šestnácti let. Proti tomu jsme tehdy s Pavlí (Pavlína Saudková, bývalá editorka časopisu — pozn. red.) dost protestovaly. Myslím, že postupem času si lidé zvykají, že i ženy stárnou, tloustnou, hubnou, že snad víc vnímáme hloubku jednotlivce, a nepodléháme tolik jakémukoli diktátu krásy. Byť, znáte to, s existencí anonymity na sítích je každý z nás buď dobrá matka, nebo špatná, na onu práci příliš stará, či příliš mladá, na úzké šaty moc kulatá, nebo vyhublá. Fakt netuším, kde se bere touha kritizovat. Pevně věřím, že lidé jsou hodní i vnímaví, protože dobré lidi potkávám neustále. Těžko říct…
Jaké téma vás teď přitahuje z pohledu spisovatelky?
Vrátila jsem se k pohádkám. První knížka Garpíškoviny byla o mém milovaném retrívrovi. Teď mám úchvatného psa, něco mezi border kolií a salašnickým, jmenuje se Cedrick. Občas mu i zezelenají oči, je zcela jiný, než byli moji retrívři, tak píšu o něm. A podle mé poslední knihy Karikatura muže by mělo vzniknout divadlo. Do toho pokračujeme se šansoniérkou Lenkou Novou a pianistou Ivo Kahánkem s Lásky/Plnými večery, jen jsme se přesunuli do Malostranské besedy. Abych nezapomněla, od listopadu začal nový podcast s psychoterapeuty, jmenuje se Pauza pro duši. Na jeho natáčení se vždy mega těším, protože se moc ráda ptám, jistě raději, než odpovídám. S Jitkou Čvančarovou také připravujeme knihu s duchovními a koncem roku vyjde publikace s plastickým chirurgem Tomášem Ventrubou.
Dříve jste psala hodně o lásce…
Jasně že nejraději píšu o vztazích, o lásce, ale vždy musím na téma pokorně počkat. Jak psaní miluji, tak se někdy bojím, že už se mi nevrátí. Tak čas krátím příběhy pro děti.
V nadačním fondu Be Charity podporujete dlouhodobě nemocné a znevýhodněné. Co vás k této pomoci přivedlo?
Když tatínek zemřel, ocitla jsem se prvně v životě tváří v tvář prázdnotě a konečnosti života. Přišel za mnou tenkrát Jakub Knězů, spolužák z vysoké školy, a požádal mne o pomoc se sháněním mikrobusu pro klienty ústavu Zahrada na Kladně, aby tam nebyli zavření a dostali se ven. Tenkrát slovo inkluze fakt nikdo neskloňoval v každé druhé větě, chráněné bydlení bylo snem. Lidé bydleli často na pokojích i po šestnácti s jednou plechovou skříňkou pro každého. Postupně jsme v rámci občanské společnosti Etincelle vybudovali na dvě stě pracovních míst pro klienty s mentálním a kombinovaným postižením, primárně v síti kaváren Mezi řádky. Nedávno jsme s Etincelle otevřeli pizzerii Pasta Fidli ve Štefánikově ulici, přijďte ochutnat.
Rádi přijdeme. Vy se nezastavíte, jste v jednom kole…
Víte, ono fakt platí, že dělání smutky zahání, a mít práci, svůj kolektiv bližních, své místo v každodnu je nesmírně důležité. Začali se na nás obracet rodiče dětí po dětské mozkové obrně, po těžké onkologii, fatálním úrazu, a tak máme s Pavlínkou Saudkovou Be Charity. Pracujeme spolu a vedle sebe od mého těhotenství, takže drahnou dobu, a v práci pro ostatní jsme našly smysl života.
Máte velké štěstí. Nepřepadne vás někdy splín?
Vždy když fňukám, že mi padá dům na hlavu, tak mi Pavlí (Pavlína Saudková, ředitelka nadačního fondu Be Charity — pozn. red.) láskyplně připomíná, že jsme si vybraly jinou cestu životem než komerční. Dětí ve fondu už máme 134, platíme jim neurorehabilitace, pomůcky pro ulehčení života. Nejdojemnější je, když některé z dětí, které bylo označeno jako „ležák“, jde s asistentem do školy. To je čistý zázrak, kterému se nevyrovná žádná nová kniha. Do práce fondu patří ještě nákup přístrojů ve vybraných pracovištích a financování primárních precedentálních operací u profesora Koláře, profesora Lischkeho, docenta Kříže, profesora Cibuly a profesora Pařízka. Spolupracujeme také s hospicem u sester boromejek a podporujeme paliativní kurzy v rámci perinatologie pro lékaře středočeských nemocnic.
Jste v kontaktu s těžce nemocnými lidmi. Máte nějakou funkční filozofii nebo přístup, které vám pomáhají toto zvládat?
Jsem obklopena laskavými a láskyplnými lidmi. Moji přátelé jsou má druhá rodina. Věnujeme vztahovosti a blízkosti hodně času. Naštěstí. No a pak mám psa, les a ves. A někdy prostě přijde bezmocný pláč. Nelze mít jakýkoli krunýř. Maminka mne učívala psychohygieně. Někdy jsou ale osudy našich dětí tak palčivé, že nepomůže žádná víra v lepší zítřek. Maminky našich dětí říkají, že jsou Bohem vybrané, že jsou ty nejsilnější z žen, že si je Bůh vybral, protože věděl, že to zvládnou. Na straně druhé, má práce přináší i spoustu šťastných konců. A jsem nesmírně ráda, že můžeme s Pavlínkou Saudkovou a lidmi kolem Be Charity aspoň trošku k těm dobrým koncům přispět.
